Březen 2006

16. kapitola - Miluji tě

31. března 2006 v 1:10 | Clarissa |  Věštba
Hermiona zůstala stát jako opařená. Vtom k ní přistoupil Seamus. "Ahoj Hermiono, dneska vypadáš vážně nádherně!" "Promiň, Seamusi, nějak mi není dobře." omluvila se Hermiona a zamířila k nebelvírskému stolu. Jen co se posadila, už u ní byla Ginny. "Hermiono Grangerová! Okamžitě mi vysvětlíš, co jsem to právě viděla!" Ginnin vražedný pohled změkl, když viděla, jak je Hermiona zničená. "Tak povídej, holka. Jaké to je, nechat se svádět Malfoyem na Valentýnském večírku, kde jsou přítomni všichni studenti včetně profesorů?" "Dík, Ginny. Ty dokážeš člověka uklidnit. Myslíš, že to někdo viděl?" "Pokud máš na mysli Harryho a Rona, dávala jsem na ně pozor. Neviděli nic. A ostatní, to nevím. To se dozvíme zítra. Buď budeš ty a Malfoy žhavým tématem, nebo ne." "Doufám, že ne." povzdechla si Hermiona. "Hermi, co se to vlastně stalo? Já myslela, že ho nenávidíš, po tom, co ti udělal." řekla Ginny. "Je to těžší, než jsem myslela. A on mi to nijak neulehčuje. Nedokážu ho nenávidět, Ginny." odpověděla tiše Hermiona. "Jak to myslíš, že on ti to nijak neulehčuje?"
"No, nejdřív jsme se spolu hádali. Vlastně, já jsem se s ním hádala. Pak se ke mně sklonil a řekl, že jsem nádherná. Od toho okamžiku jsem se nedokázala ovládat." "Tak to je zlé. Hermi, ty jsi do něj blázen. Ne, nedívej se na mě tak. Je to pravda, i když si to nechceš přiznat. A ještě jedna věc..." "Jaká?" "Kdo myslíš, že ti dal ten dárek?" "To vážně nevím..." řekla udivěně Hermiona. "Ale víš." "Já...ty myslíš, že to byl Draco? Tak o tom silně pochybuju. No, i když, při tanci mi řekl, že mám hezký náhrdelník a ptal se, od koho je...pak se tak divně usmíval...Ale to nic neznamená. A navíc, jak by se dostal do mé ložnice?" "A od čeho tu jsou skřítkové?" Hermiona se zarazila. "Tak vidíš." "Ale jak zjistím, jestli je to vážně pravda? To mám jít za ním a zeptat se ho, jestli mi náhodou nenechal v pokoji náhrdelník?" ušklíbla se Hermiona. "Jo, přesně to udělej. Máš jedinečnou možnost. Právě odchází." "Ale..." "Běž, Hermiono. Vždyť to je to, co chceš. Být s ním. Tak běž!"
Hermiona vyběhla ze síně. Draco byl jen pár metrů před ní. Musela jsem se zbláznit. No vážně...říkala si, když se ho snažila dohonit. Ale šel dost rychle, a jak asi všichni víte, v lodičkách se dá jít těžko rychle. Kam to proboha jde? Vypadá to, jako by mířil do sklepení...Draco opravdu scházel po schodech dolů. Kruci, neštvi mě, a zastav se! Ale Draco šel pořád dál, až došel k učebně lektvarů. Otevřel dveře a vešel dovnitř. Hermiona ho potichu následovala. Draco došel až k oknu, zastavil se, a pak se teprve otočil. "Věděl jsem, že přijdeš."
"To jsi celou tu dobu věděl, že jdu za tebou?" "Nečekal jsem, že to bude tak rychle...věděl." "Ty..." "Co?" zeptal se Draco a přistoupil k ní. Hermiona pomalu přestávala dýchat. "Počkej...Mám pár otázek." Draco se zamračil. "Pár otázek? Jakých otázek?" zeptal se. Hermiona se zhluboka nadechla. Dýchej, Grangerová. Vzpamatuj se...Draco se pousmál. "Ten náhrdelník...je od tebe?" zeptala se Hermiona. "Záleží na tom?" "Ano, docela mi na tom záleží." "Fajn, je ode mě." "Ale proč?" "Proč? To je docela hloupá otázka, ne? Je Valentýn. Na Valentýna většinou dávají kluci holkám dárek, ne?" ušklíbl se Draco. "Ano, ale zamilovaní kluci. A ty, pokud vím, zamilovaný nejseš. Chtěl sis jenom užít..." zašeptala Hermiona. Draco přistoupil ještě blíž. "Ne, to jsem v plánu neměl." "Tak proč..." "Chtěl jsem ti nahnat strach. Jsem zlý, Hermiono. Čeká mě budoucnost, jakou ty nikdy nepoznáš." Draco se odmlčel a odvrátil se od ní.
"Měla bys jít, Grangerová. Odejdi, dokud je ještě šance odejít..." Hermiona ho vzala za ruku. "A co když nechci?" zašeptala. Draco se zhluboka nadechl a otočil se k ní. "Děláš mi to těžký, víš to?" "Nejen pro tebe je to těžký. Myslíš, že být do tebe zamilovaná je lehké? Jo, zamilovaná. Stejně mi čteš pořád myšlenky, tak proč to tajit." ušklíbla se. Draco se znovu pousmál. "Tak mi to dokaž." "Co?" nechápala Hermiona. "Dokaž mi, že jsi do mě zamilovaná..."
Hermiona pozvedla hlavu, aby mu viděla do očí. Přistoupila k němu blíž a zvedla ruku. Na chvíli zaváhala, ale pak jí oči zasvítily odhodláním. Něžně mu prohrábla vlasy a přitáhla si ho. "Miluju tě, Draco Malfoyi." zašeptala a políbila ho. Nejdřív váhavě, ale pak čím dál víc naléhavěji. Draco zasténal a vzal ji do náručí. "Grangerová, co to se mnou sakra provádíš?" vydechl. Hermiona se odtáhla a ve tváři měla nevinný výraz.

Draco se posadil a přitáhl si ji na klín. Hermiona ho objala a spokojeně mu položila hlavu na rameno. "Jak to chceš teď udělat?" zeptala se. "Co?" "No, scházet se. Asi těžko se můžeme ukazovat na veřejnosti..." "Něco vymyslím. Teď se tím netrap. A vůbec, teď se mi nechce mluvit ani přemýšlet o ničem..." Hermiona ucítila na krku jeho dech a zachvěla se. Pomalu zvedla hlavu a pohlédla do jeho očí plných touhy. "A co budeš..." "Sklapni, Grangerová." řekl Draco a znovu ji hladově políbil.
"Promiňte lidi, omlouvám se! Nebojte, vůbec se nekoukám." Ve dveřích stála Ginny a rukou si zakrývala oči. "Už toho můžeš nechat, Weasleyová. Co se děje?" zeptal se otráveně Draco. "No, ples končí, a všichni už se vracejí do svých kolejí, takže...Nechtěla jsem rušit, ale musela jsem nějak krýt Hermionu, tak jsem řekla, že jí není dobře a šla si lehnout. No a kdyby ji tam holky nenašly..." "Je mi to jasné. Díky, Ginny. Za všechno." řekla Hermiona. "Není zač. Počkám na tebe za dveřma..."
Ani ne za dvě minuty už byla Hermiona venku. "No ne, to bylo ale rychlé rozloučení..." řekla Ginny. "Ale o to vášnivější, co?" Hermiona zčervenala a Ginny se rozesmála. "Tak pojď, musíme rychle." "Tak co? Byl ten náhrdelník od něj?" zeptala se Hermiony, když byly konečně v nebelvírské věži. Hermiona přikývla. "Tak vidíš, kamarádko, měla jsem pravdu. No nic, jdu spát. Ale zítra mi všechno povyprávíš, jasný?" "Ginny, mám ještě jednu otázku. Jak jsi věděla, kde jsme?" zeptala se Hermiona. Ginny se zastavila a otočila se na ni. "Kam jinam by mohl jít takový romantik jako je Malfoy?" řekla Ginny a se smíchem utíkala před letícím polštářem, který po ní Hermiona hodila.

2. kapitola - První šok

30. března 2006 v 16:06 | Clarissa |  Příliš málo času
Hermiona se zastavila a zadívala se na oba profesory. V tu chvíli se rozklepala. Na tohle nebyla připravená. "Slečno, jste v pořádku?" zeptal se muž, stojící naproti ní. "Ano, jsem v pořádku, profesore Brumbále." odpověděla Hermiona a podívala se mu do očí. Profesorka vedle něj zvedla udiveně obočí. "Ona vás zná, Albusi." "Ano, znám. A vás taky, profesorko McGonagallová." "No, nebudeme stát tady na chodbě. Půjdeme do mé pracovny, slečno..." "Grangerová. Hermiona Grangerová."

"Prosím, posaďte se." řekl profesor Brumbál Hermioně a profesorce McGonagallové, když vešli do jeho pracovny. Hermiona se rozhlédla kolem sebe. "Vypadá to tu stejně jako..." "Stejně jako kdy?." zeptal se Brumbál. "Stejně, jako za dvacet let." řekla tiše Hermiona. Po její odpovědi se rozhostilo ticho. "Takže jste k nám přicestovala z budoucnosti. Ale proč? Za jakým důvodem? Víte přece, že se minulost nesmí měnit." řekl Brumbál. "Ano, to vím moc dobře. Ale jsou tu jisté závažné okolnosti, které mě donutily to udělat. Tady je dopis, který vám posílá profesorka McGonagallová..." zarazila se a otočila se na profesorku. "Tedy vy, v budoucnosti." Hermiona podala dopis Brumbálovi. "Musely se stát hrozné věci, když mi píšete vy, Minervo." řekl Brumbál a smutně se pousmál. "Ano, stalo se to nejhorší, co se mohlo stát." řekla Hermiona a oči se jí zalily slzami. Brumbál otevřel dopis. Čím dál se ve čtení dostával, tím víc byl jeho výraz ustaranější. Když dočetl, podal dopis profesorce McGonagallové a opřel si hlavu do dlaní.

"Dnes přespíte u Minervy. Zítra vás na snídani znovu zařadíme do koleje, jak si přeje Minerva, tedy její budoucí já." "Ano, pane profesore." šeptla Hermiona. "Počkejte teď chvíli venku, prosím. Minerva se vás potom ujme. Přeji dobrou noc, slečno Grangerové. "Dobrou noc, pane profesore." odpověděla Hermiona a vyšla z pracovny. "Albusi, ta dívka je na pokraji nervového zhroucení. Ztratila všechny své přátele. Jak jsem ji sem mohla poslat?" "Musela jste k tomu mít dobrý důvod. Sice ji neznám, ale mám takové tušení, že není tak křehká, jak vypadá. Ale nebojte, budu ji sledovat. Teď běžte, Minervo, ať na vás dlouho nečeká. Ta dívka si potřebuje odpočinout." "Ano, máte pravdu, Albusi."

Hermiona byla opravdu vyčerpaná. Profesorka McGonagallová jí u sebe vyčarovala druhou postel. Hermiona si do ní lehla a hned usnula. Měla bezesnou noc.

"Tady máte dopis pro profesora Brumbála. Musíme mu nějak vysvětlit, proč jste se vrátila v čase." řekla profesorka McGonagallová. "Co jste tam napsala?" "Pravdu. Pravdu o tom, co všechno se stalo." "Ale to změní naši přítomnost úplně!" vyhrkla Hermiona. "Jen pokud někdo změní minulost." řekla profesorka a zadívala se na Hermionu. "Asi byste ráda věděla, proč tam posílám právě vás." "Protože v minulosti nikoho nemám." "To je sice pravda, ale není to ten hlavní důvod." "A jaký tedy?" "Posílám tam vás, protože jste ta nejtalentovanější čarodějka co znám. Jste velmi silná osobnost, Hermiono. I přes to všechno, co nás potkalo, věřím, že vy to zvládnete..."
"Vstávejte, slečno Grangerová. Je čas jít na snídani." Hermiona rozespale otevřela oči. Nejdříve si nemohla vzpomenout, kde je, ale pak se jí vybavily události předešlého večera. Rychle se převlékla a chystala se odejít. U dveří se zastavila a otočila se. "Děkuji vám, paní profesorko. Za všechno." Když Hermiona odešla, profesorka McGonagallová se postavila k oknu a zadívala se ven. Chudák dívka, co všechno si musela prožít! Působí na mě velmi dobrým dojmem. Musela být radost ji učit. No, však uvidíme...
"Dříve, než se pustíte do snídaně, chtěl bych vám představit novou dívku. Jmenuje se Hermiona Grangerová a přestoupila k nám z Krásnohůlek. Slečno Grangerová, pojďte prosím ke mně, ať vás můžeme zařadit do příslušné koleje." Hermiona se snažila nevnímat udivené pohledy všech studentů. Cesta k Brumbálovi jí připadala nesnesitelně dlouhá. Konečně se posadila na židli a na hlavu si pomalu nasadila Moudrý klobouk.
"Hmmm...zajímavé, opravdu zajímavé. Byla jsi v Nebelvíru, že? Máš všechny jeho vlastnosti." Hermiona ztuhla. "Neboj se, děvče. Vím všechno o tvém nelehkém úkolu. Jsi velice silná a já věřím, že to zvládneš. Proto bude tvá kolej nyní...ZMIJOZEL!!!" Poslední slovo klobouk vykřikl nahlas. Hermiona zůstala chvíli udiveně sedět, ale nakonec vstala a pomalu kráčela ke zmijozelskému stolu, který ji vítal bouřlivým potleskem. "Albusi, to není možné, ona je ve Zmijozelu!" řekla nevěřícně profesorka McGonagallová. "Ano, Minervo. Naše budoucnost se právě začíná měnit."
Hermiona se posadila ke stolu. Tak tohle vážně nečekala. "Ahoj, tak už ses konečně našla!" ozval se hlas vedle ní. Hermiona se na něj otočila. To je přece ten kluk z kočáru...uvědomila si. Pozorně se na něj zadívala. Proboha! Hermiona vytřeštila oči. "Měli bychom se představit. Jmenuji se Severus Snape."

Představení 2

29. března 2006 v 13:00 | Clarissa |  Změna života
Ahoj!

Jmenuji se Eric. Vůbec se mi sem nechtělo, zvlášť po tom, jak dopadla Marionette, ale co bych pro svou kámošku Clarissu neudělal, že? No, takže váš úkol je stejný, jako minule. Navrhněte postavu (postavy), které mám změnit život, žánr (romantika, tragédie, dobrodružné...) a jak chcete, aby to s nimi dopadlo. Jsem na to sám zvědavý. No, co bych vám ještě tak řekl...

Příjemnou zábavu :o)))

Váš Eric

P. S. Nelekněte se, to na fotce jsem já...

Mission Impossible - Lilly a James

29. března 2006 v 12:48 Změna života
<p><i>"Marionette, víš jistě, že to zvládneš?" ptala jsem se dívky sedící naproti mně. "Clarisso, žádný strach. Lilly a Jamese přece nebude tak těžký dát dohromady, ne?" odpověděla Marionette. "Podle mě je to úkol těžký až dost. A navíc, čtenáři už četly spoustu povídek na tohle téma. Chce to něco nového, originálního." "Clarisso, klídek. Originalita je mé druhé jméno." uklidňovala mě Marionette, a pak zmizela. "No, to jsem teda zvědavá." povzdechla jsem si.</i></p> <p>"Ahoj! Já jsem Marionette, a přijela jsem sem na výměnný pobyt." "Ahoj, já jsem Lilly. McGonagallová mi už o tobě říkala, budeš spát se mnou v ložnici. Pojď, ukážu ti, kam si máš dát věci." Důkladně jsem si Lilly prohlédla. <i>Je hezká, moc hezká. Nedivím se, že ji ten Potter zbožňuje. Vypadá to, že je i dost chytrá. No, jsem zvědavá na Jamese.</i> pomyslela jsem si, když jsem za chvíli kráčela i s Lilly na večeři.</p> <p><img src="http://nd.blog.cz/c/clarissa.blog.cz/nahledy/1200518.jpg" alt="dívka9" title="dívka9" class="right" height="232" width="309"></p> <p><br> "Hej, Evansová, pojď si sednout k nám!" rozkřičel se asi sedmnáctiletý brýlatý kluk na celou síň. Vypadal, jako kdyby se za celý svůj život ani jednou neučesal. "Ale ne." povzdychla si Lilly. "Kdo to je?" zeptala jsem se. "James Potter. Ten největší otrava z celého ročníku. Ani mě nenapadne, že bych si k němu měla jít sednout!" odpověděla mrzutě Lilly. "Jen pojď. Udělíme mu lekci slušného chování!" ušklíbla jsem se a táhla Lilly k jejich stolu.</p> <p>"Ahoj, já jsem Marionette, a vy?" "Ahoj. Já jsem Sirius Black, ten brýlatý je James Potter, a vedle sedí Remus Lupin a Petr Petigrew." představil je Sirius a nabídl jí židli vedle něj. "Děkuju, Siriusi." usmála jsem se na něj a stočila pohled k Jamesovi. "A co ty? Ty nenabídneš dámě židli?" zeptala jsem se ho. Jamesovi málem zaskočilo. "Dámě? Jaký dámě?" ptal se zmateně. "To je zvláštní. Napřed tady ječíš na celou síň, ať si k tobě jde Lilly sednout, a pak jí nenabídneš ani židli." Lilly zacukaly koutky a Sirius s Remusem propukli v ohromný záchvat smíchu. James rychle vstal a posadil Lilly naproti sobě. V obličeji byl úplně rudý. Chvíli jsem se bavila se Siriusem a Remusem, ale pak jsem si všimla, že James celou dobu mlčí. "Koukám, že nějak mlčíš, Pottere. Zajímavý. Zrovna do tebe bych řekla, že máš vždycky plno řečí. A najednou nic? Chudák Lilly. A ona je zrovna komunikativní typ..." James po mně hodil vražedným pohledem. Lilly už to nevydržela a začala se smát, stejně jako všichni ostatní u stolu.</p> <p><i>Dveře od mého pokoje se rozrazily. Kdo jiný, než Marionette, by mi mohl bez zaklepání vpadnout do pokoje, že? "Tak co? Jak ti to jde?" zeptala jsem se. "No, bohužel musím přiznat, že to bude těžší, než jsem čekala. Měla jsi pravdu, Clarisso." "Proč? Co se stalo?" "Řekni mi, jak může být James takový hňup? Chová se jak malý dítě!" Marionette mi hezky po pořádku vyprávěla, co se za ten den stalo. "Ale no tak, Marionette." řekla jsem, když jsem se konečně vzpamatovala ze záchvatu smíchu, který jsem z jejího vyprávění dostala. "Je mu sedmnáct, co bys od něj čekala?" "Že by mohl konečně dospět. Jako Sirius." Zvědavě jsem povytáhla obočí. "No, to vlastně nebyl zas tak dobrej příklad, Sirius je hrozný děvkař." Zalapala jsem po dechu. "Marionette, snad nechceš říct, že..." "No co, mladá jsem jen jednou. A Sirius je pěknej." skočila mi Marionette do řeči a vyhnula se mému pohledu. "Marionette! To nemyslíš vážně! Co jste spolu..." Ale Marionette už byla pryč.</i></p> <p><img src="http://nd.blog.cz/c/clarissa.blog.cz/nahledy/1202466.jpg" alt="Sirius" title="Sirius" class="right" height="475" width="410"></p> <p>"Lilly, kam tak utíkáš? Co se stalo?" <i>A jéje, Lilly je pořádně v ráži. Má cenu se vůbec vyptávat, kvůli komu je tak naštvaná?</i> "Potter. Bože, jak já ho nesnášim. Zabiju ho!" <i>Hm, má teorie byla správná...</i> "Co zas udělal?" "Ten idiot mě políbil!" <i>Wau. Tak to jsem vážně nečekala.</i> "Vážně? A kdy? Jak?" zeptala jsem se. "Potkali jsme se v knihovně, a on měl jako vždycky blbý kecy. Říkal, že ví, že jsem do něj blázen, a pak mě objal a políbil." "A ty?" zeptala jsem se opatrně. "Já? Vrazila jsem mu facku, co jinýho!" "Lilly, a to se ti to ani trochu nelíbilo?" "Ale jo, jenže když on je tak...tak nesnesitelný!" Lilly odešla a zavřela se v koupelně. <i>No počkej, Pottere. Ty ještě uvidíš...</i></p> <p>"Pottere! Nezdrhej přede mnou, chci s tebou mluvit!" James se zastavil. "Co chceš, Marionette?" "Mluvit s tebou, co jinýho! A sama!" dodala jsem, když jsem si všimla Siriuse, a radši od něj odvrátila pohled. <i>Dýchej, holka. Bylo to jen jednou, nic víc v tom nehledej...</i>"O čem se mnou chceš mluvit?" zeptal se James, když jsem ho odtáhla dál. "O Lilly, o kom jiném. Co to sakra mělo znamenat?" "Nechápu, o čem to mluvíš." <i>Bože, to je vážně hňup.</i> "O tom polibku, samozřejmě. Co to mělo znamenat?" "Líbí se mi, tak v čem je problém?" "Kruci, Pottere! Já vím, že se ti Lilly líbí, ale musíš jí to dávat najevo takovým způsobem? Takhle od tebe akorát tak uteče." "James se zatvářil nešťastně. V tu chvíli mi ho bylo líto. "A co mám teda dělat? Já ji miluju, Marionette. Je to ta nejúžasnější holka, kterou jsem kdy potkal. Ale ona mnou jen pohrdá." "No tak, Pottere. Rozhodně ji nezískáš, když se budeš chovat tak, jak ses choval dosud. Co takhle trochu romantiky?"</p> <p><i>"Tak co je nového?" zeptala jsem se, když se u mě objevila Marionette. "Máme za sebou první polibek." odpověděla Marionette. "Vážně? Tak to mě zajímá." "A Lilly mu, jak jinak, vrazila facku. No, vlastně se jí vůbec nedivím. " "Jak to?" "Choval se jak idiot. Tak jsem se rozhodla, že si s ním trošku popovídám." "A k čemu jste dospěli?" pousmála jsem se. "Že troška romantiky neuškodí. Hned zítra s tím začneme." "To jsem zvědavá. Těším se na nové zprávy." Nenápadně jsem se po Marionette podívala. "Jak líbá Sirius?" "Úžasně!" odpověděla , a hned na to po mně hodila vražedným pohledem. "Kruci, Clarisso, ty z člověka vytáhneš úplně všechno, co?" rozčílila se Marionette. "Přísahej, že se čtenáři nedozví, že jsem se Siriusem spala!" "Slibuju." řekla jsem a nevinně se na ni usmála. "Kruci! Proč já na sebe vždycky všechno prásknu!" vyhrkla Marionette a rychle zmizela. "Ach, ta Marionette!" zasmála jsem se a zapnula počítač.</i></p> <p>"Marionette, vstávej!" Lilly se mnou prudce zatřásla. "Co je?" vyskočila jsem na nohy. "Někdo tu byl!" řekla Lilly a ukázala na svoji postel. Na polštáři ležela růže a vzkaz. <i>No ne, ten Potter si ale pospíšil.</i> "Jé, to je romantický. Od koho to je?" "Nevím, ještě jsem se nepodívala. Když jsem se vrátila z koupelny, leželo to tam." "Tak se podívej, ne? Jsem zvědavá!" <i>Jsem zvědavá, co jsi ze sebe vypotil, Pottere.</i> Lilly pomalu přistoupila k posteli. "Omlouvám se, že jsem takový idiot. James." <i>No, mohlo to být lepší, Pottere.</i> "No? Co ty na to?" zeptala jsem se Lilly. Ta jen seděla, v ruce držela růži se vzkazem a dívala se z okna. <i>Výborně. Náš plán právě začal vycházet...</i></p> <p><img src="http://nd.blog.cz/c/clarissa.blog.cz/nahledy/1202047.jpg" alt="Lilly" title="Lilly" class="left" height="286" width="242"></p> <p>"Tak co?" ptal se James, jakmile jsem vešla do společenské místnosti. <i>Všimli jste si? Už mu neříkám Potter.</i> "Sedí na posteli a dívá se z okna. Je zmatená, dej jí trochu času." "Fajn." řekl James. V tu chvíli vešel do místnosti Sirius. "No nic, já padám." vyhrkla jsem a pádila z místnosti. Snažila jsem se nevnímat, že Sirius volá mé jméno. <i>To by mi tak scházelo, zamilovat se do něj. Ani náhodou...</i></p> <p>Na snídani našla Lilly na svém obvyklém místě další růži. "Nepřehání to ten James už trošku?" zeptala jsem se jí nenápadně. "Je to krásný. Nevěděla jsem, že umí být romantický." řekla zasněně Lilly. <i>Výborně. Myslím, že tady už je ruka v rukávě.</i> "Lilly? Řekni mi pravdu. Co k němu cítíš?" "Miluju ho." vydechla Lilly. Najednou vstala a šla přímo ke stolu, kde seděli James, Sirius, Remus a Petr. Zalapala jsem po dechu. <i>Tohle je ta Lilly co znám?</i></p> <p>"Jamesi, chci ti poděkovat za dárek." "Nemáš za co, Lilly. A já se ti chci omluvit za to, jak jsem se choval. Byl jsem hroznej, co? Slibuju ti, že už to nikdy neudělám. Vážně, chci se změnit." řekl James. "Změnit? Proč?" zeptala se Lilly. "Kvůli tobě." zašeptal. Lilly se na něj nádherně usmála. Přistoupila k němu blíž, vzala jeho hlavu do svých dlaní, přitáhla si ho, a...<i>No? Co bude?</i>...a políbila ho. Siriusovi málem vypadly oči z důlků, Remus se usmíval a Petr nechápavě koukal z jednoho na druhého. <i>Ti dva jsou vážně pro sebe jako stvoření.</i></p> <p>"Marionette, počkej!" volal za mnou druhý den uřícený James. "Ty teda dokážeš jít rychle, to ti povím." "Co chceš, Jamesi?" "Chci ti poděkovat. Bez tebe bych to nikdy nedokázal." "Ale no tak. Myslím si, že časem bys přišel na to, jak se k Lilly máš chovat." řekla jsem. "Ne, vážně. Děkuju, Marionette. Jsi skvělá kamarádka!" řekl James a objal mě. V tu chvíli jsem zahlédla Lilly, jak mizí za rohem. "Ale ne." "Co se stalo?" zeptal se James. "Lilly. Viděla nás, a teď si myslí bůh ví co. Musím jí to vysvětlit!" odpověděla jsem a běžela za ní. "Lilly, pusť mě dovnitř! Není to tak jak si myslíš!" bušila jsem na dveře, když jsem zjistila, že se Lilly v ložnici zamkla. Zevnitř se ozývalo vzlykání. "Běž pryč! Myslela jsem, že jsi moje kamarádka! Jak jsi mi to mohla jen udělat? Nesnáším tě! Vypadni!"</p> <p><i>"Tak jak se to vyvíjí dál?" položila jsem otázku, ale pak jsem se zarazila. Marionette měla v očích slzy. "Marionette, co se stalo?" "Lilly." "Co se stalo? Váš plán nevyšel?" Marionette se rozvzlykala. "Vyšel. Jenže...James mi přišel poděkovat za pomoc a objal mě...a...a" "A Lilly to viděla." domyslela jsem si. "Jo, přesně tak. Zamkla se v ložnici a nechce se mnou mluvit." "To je mi vážně líto." řekla jsem. "Dneska přespíš u mě a zítra..." "Zítra je můj poslední den v Bradavicích. To jsem to ale zkopala, co?" řekla Marionette. "Ale ne, není to tvoje chyba. Zkusíš si s ní zítra promluvit a napravit co se dá." Marionette neodpovídala. "Oblíbila sis ji, viď?" zeptala jsem se. "Moc."</i></p> <p>"Ahoj, Siriusi. Viděl jsi dneska Lilly?" "Ne, James ji taky marně shání. Nechápu, jak si může myslet, že ji James podvedl. Vždyť on je do ní už roky blázen!" "To ona ale neví." řekla jsem nešťastně. "Musím s ní mluvit. Musím jí to vysvětlit. Musím..." "Nemyslím, že je to dobrý nápad." řekl Sirius a políbil mě na čelo. Ani mě nenapadlo se odtáhnout, když si mě přitáhl blíž a políbil mě doopravdy. "To jsem si o tobě vážně nemyslela." ozval se nade mnou ledový hlas. "Lilly!" vyhrkla jsem. "Napřed James, teď Sirius. To jsi taková...taková...že ti nestačí mít jednoho? Musíš jich mít víc?" křičela Lilly. V tu chvíli se za ní objevil James. "Tak to by stačilo, Lilly!" okřikl ji. "Ty, ty se do toho nepleť. Vypadni, nechci tě už nikdy v životě vidět!" Lilly byla nepříčetná. "A dost!" řekl James, vzal ji do náruče a nesl ji ven z hradu. My ostatní běželi za nimi.</p> <p>"Pusť mě! Co si to dovoluješ?" vztekala se Lilly. James ji postavil na zem a ona mu vrazila facku. Rychle ji chytil za ruce, když se napřahovala k další. "Lilly, to stačí! Chováš se jako malý dítě! Uklidni se!" řekl jí James. "Já se mám uklidnit? Já jsem se támhle neobjímala s tou courou za tvými zády!" vyhrkla Lilly. "Jo, objal jsem ji. A víš proč? Abych jí poděkoval." Lilly se zatvářila zmateně. "Poděkoval? Za co?" "Za to, že mi pomohla získat lásku svého života." Lilly zbledla a nervózně se na mě podívala. "Jak to myslíš, že ti pomohla?" "Díky ní jsem zjistil, jak nemožně se chovám a snažil jsem se změnit. Ty růže, to byl její nápad. Miluju tě už od prvního dne, kdy jsem tě spatřil, Lilly. Vždycky jsem snil o tom, že my dva budeme jednou spolu a Marionette mi ten sen pomohla uskutečnit." "Jamesi." vydechla Lilly "Pojď sem." řekl James a políbil ji. Lilly se mu najednou vytrhla a šla směrem ke mně.</p> <p><img src="http://nd.blog.cz/c/clarissa.blog.cz/nahledy/1203826.jpg" alt="James a Lilly" title="James a Lilly" class="center" height="497" width="547"></p> <p>"Marionette. Omlouvám se. Hrozně se ti omlouvám. Já...já..." Lilly měla v očích slzy. "Zapomeneme na to, ano? Miluješ Jamese. Nedivím se ti, že jsi žárlila, když jsi nás viděla. Já bych na tvém místě taky pěkně vyváděla." Lilly se pousmála. "Díky, Marionette!" vyhrkla a objala mě. Sirius se usmíval. "Co kdybysme uspořádali takový malý večírek pro Marionette na rozloučenou?" zeptal se. James se usmál. "Jsem pro!"</p> <p>Byl to nádherný večer. Lilly jen zářila a každou volnou chvilku trávila v Jamesově objetí. Remus byl po úplňku sice trochu vyčerpaný, (to, že je vlkodlak, jsem si musela zjistit sama), ale dobře se bavil, a dokonce jako první vyzval jednu nebelvírskou dívku k tanci. A já? Já zas celý večer protančila se Siriusem. Chvíli po půlnoci jsme se vytratili ven. No co? Byl to můj poslední večer v jeho společnosti.<br> "Kde jste, vy dva?" divil se Remus, když jsme se po chvíli (no dobře, po dlouhé chvíli) vrátili. "No tak, Remusi, nešťourej!" zasmál se James. "Tak, bando, je čas se rozloučit." řekla jsem. V tu chvíli se mi zlomil hlas. Nebyla jsem schopna dalších slov. Lilly ke mně přistoupila a v ruce držela malou krabičku. "To je dárek od nás všech. Nikdy na tebe nezapomeneme, Marionette." Otevřela jsem krabičku a v ní ležel řetízek s nádherným přívěškem anděla. Nechápavě jsem se na ně podívala. "Anděl? Proč anděl?" "Protože přesně taková jsi, Marionette. Náž strážný anděl." řekl Sirius a zapnul mi řetízek. "Jste blázni." vydechla jsem. Se všemi jsem se objala a naposledy políbila Siriuse. Pak jsem se otočila a vydala se na cestu domů.</p> <p><i>"Ahoj." pozdravila jsem Marionette, když vešla do mého pokoje. "Ahoj." řekla tiše a posadila se naproti mně. "Tak jak to dopadlo?" "Dobře. Lilly je teď opět šťastně zamilovaná." Zkoumavě jsem se na ni zahleděla. "A co ty? Ty jsi šťastná?" zeptala jsem se opatrně. "Jasně, že jo. Vždyť to přece dopadlo dobře, ne?" "Tak proč pláčeš?" Marionette se snažila osušit si oči, ale nakonec to vzdala. "Budou mi chybět, Clarisso. Hrozně moc." "Hodně pro tebe znamenají, viď?" "Jo, to teda jo. Je to neuvěřitelný, za tak krátkou dobu, co? Lilly pro mě byla jako sestra, James jako bratr, Remus a Petr se stali mými dobrými přáteli..." Marionette si začala nervózně pohrávat s řetízkem. "A Sirius?" zeptala jsem se tiše. "Sirius byla moje láska." řekla Marionette, vstala a se skloněnou hlavou vyšla z místnosti. "Podařilo se ti to, Marionette. Podařilo se ti dát Lilly a Jamese dohromady. Změnila jsi jim život. Ale nejvíc, nejvíc jsi změnila život sama sobě." zašeptala jsem do ticha.</i></p>

15. kapitola - Valentýn

28. března 2006 v 12:08 | Clarissa |  Věštba
"Tak ukaž, co sis vybrala na dnešek za šaty?" "Nevybrala. Je mi to tak nějak jedno." "Jak to myslíš, že sis nevybrala?" rozčilovala se Ginny. Přešla k Hermionině skříni a otevřela ji. "No, moc na výběr tu toho není. Víš co? Zajdeme do prasinek. Ples začíná až v osm. To stíháme." "Ginny, neblbni, vezmu si nějaké staré šaty." "Ani nápad. Dnes musíš být nádherná. Aspoň ten trouba Malfoy uvidí, o co všechno přišel." řekla Ginny rozhodným hlasem. Hermiona se zatvářila nešťastně. "Promiň, já to tak nemyslela. Prostě chci, abys dnes vypadala nádherně a bavila se." omlouvala se Ginny. "Máš pravdu. Tak pojď, pomůžeš mi něco vybrat."
"Dobrý den, děvčata. Budete si přát?" pozdravila je prodavačka. "Dobrý den. Ano, sháníme tady pro mou kamarádku šaty na dnešní valentýnský ples." řekla Ginny. "Samozřejmě. Pojďte se mnou, něco vybereme." řekla prodavačka. Během pár minut před ně naskládala spousty šatů. Zkoušení šatů jim zabralo celou hodinu. "Jsou všechny krásné, ale mám pocit, že jim něco chybí." zamyslela se prodavačka. "Už to mám!" zajásala. "Hned jsem zpátky!" Za chvíli se objevila s obrovskou krabicí. "Málem jsem na ně zapomněla. Přišly minulý měsíc. Zkuste si je!" Prodavačka podala krabici Hermioně, a ta s ní zmizela za závěsem. Když vyšla ven, prodavačka i Ginny zalapaly po dechu.
"Hermiono! Jsi nádherná!" vykřikla Ginny. Hermiona se postavila před zrcadlo a užasle se na sebe dívala. "Jsem to opravdu já?" "Slečno, vypadáte úchvatně. Ta barva vám náramně sluší. Myslím, že dnes budete lámat srdce všech mladíků na škole." řekla prodavačka a mrkla na ni. "Tak co říkáš, bereš je?" ptala se nedočkavě Ginny. "Samozřejmě!" odpověděla Hermiona.
Hermiona vešla do své ložnice a položila krabici s šaty na stůl. Najednou se zarazila. Zvláštní. Jako by tu někdo byl...Nervózně se rozhlédla po místnosti. Nevšimla si žádné změny, a tak zamířila k nočnímu stolku, aby si vzala hřeben. Otevřela šuplík a chtěla ho vyndat, když si všimla modré sametové krabičky hned vedle něj. Posadila se na postel a vzala ji do ruky. Opatrně krabičku otevřela. "Hermiono, už jsi převlečená? Udělám ti nějaký účes..." vpadla do pokoje Ginny a zarazila se, když viděla, co Hermiona drží v ruce.
"No páni! To je nádhera!" vyhrkla Ginny. Hermiona vytáhla z krabičky náhrdelník v podobě motýla posetý snad stovkou drahých kamenů. "Kde jsi to vzala?" ptala se Ginny. "Já nevím. Šla jsem si pro hřeben a ta krabička ležela vedle něj. Nemám tušení, kdo by mi ji tam mohl nechat. Je tu jen napsáno Krásný Valentýn." "No páni." řekla znovu Ginny. "Vypadá to, že máš tajného ctitele. A bohatého. No, ať ti ji tam nechal kdokoliv, přišel s tím právě včas. Bude se ti to hodit krásně k šatům! Tak pojď, udělám ti ten účes." Hermiona si poslušně sedla. "Tak, hotovo. Učesaná, nalíčená. Teď si oblékni ty šaty, už je pomalu čas vyrazit." řekla jí Ginny. Hermiona se oblékla a Ginny ji dotáhla před zrcadlo. Nemohla tomu uvěřit. Před ní stála dívka v nádherných světle zelených šatech. "Jsi krásná, Hermiono. Tak, ještě náhrdelník, a je to dokonalé. Prodavačka měla pravdu, dneska budeš lámat srdce. Ale to ti povídám, opovaž se sáhnout na Harryho!" zazubila se na ni Ginny a Hermiona se rozesmála.

"Kde kruci jsou? Těm holkám to vždycky tak trvá..." řekl Harry. "Hele, támhle je Ginny." "Je krásná!" vydechl Harry. "Tak hele, kamaráde, bacha na ruce!" zamračil se Ron. "Jasně, vždyť mě znáš." odpověděl Harry. "No právě." "Ahoj, lásko! Moc ti to sluší!" řekl Harry, když Ginny sešla po schodech dolů. "A kde je Hermiona?" "Neboj, Rone. Hned přijde." odpověděla Ginny. V tu chvíli se Hermiona objevila na schodech. "Támhle ji máš." ukázala na ni Ginny. Ron se otočil a zůstal na ni nevěřícně koukat. Nebyl jediný.
Draco sledoval, jak se Hermiona vítá s Ronem. Je nádherná! Vypadá ještě úžasněji než na tom plese ve čtvrťáku. Sakra, to mi ještě tak scházelo. Nesmím na ní myslet! pomyslel si a začal se raději věnovat Pansy. Šlo mu to těžko, každou chvíli jeho pohled mířil k nebelvírskému stolu. Z jeho úvah ho naštěstí vyrušil Brumbál, který je začal vítat na plese.
"Dobrý večer, přátelé. Vítám vás na letošním valentýnském plese. Valentýn je svátek zamilovaných. Jsem si jist, že jste si podle toho vybrali své partnery. Aby se ale dostalo i na ty ostatní, nezamilované, určitě všichni uvítáte naši oblíbenou výměnu partnerů. Přeji příjemnou zábavu!" "Ale ne." zaskučela Katie, která seděla vedle Hermiony. Ta se tvářila nechápavě. "Výměna partnerů? Co to je?" "Doufala jsem, že to Brumbál už nikdy neudělá. Výměna partnerů se konala naposledy na plese, když jsem byla v prváku. Tančí se v kruhu ve dvojicích, a na Brumbálův povel se otočíš vpravo a tančíš s někým jiným. No hrůza." vysvětlovala Katie. "Ale no tak, to snad nebude tak děsný, ne?" zasmála se Hermiona. "No, snad ne. Tak jdeme na to!"
Ron vzal Hermionu za ruku a vedl ji na parket. "Moc ti to sluší, Hermiono." "Díky, Rone. Taky nevypadáš nejhůř." Ron se zasmál. "Víš, jsem rád, že jsem šel na ples s tebou. Valentýna jsem vždycky nesnášel. Takový ty řeči o zamilovanosti...Proto jsem rád, že jsem tu s tebou, se svojí nejlepší kamarádkou." "Díky, Rone. Od tebe to vždycky potěší!" rozesmála se Hermiona. "Ne, já to nemyslel špatně. Prostě bych na tebe ale nebyl nikdy schopný myslet jinak než jako na sestru." "Dík, bráško!" mrkla na něj Hermiona. V tu chvíli Brumbál tleskl. Hermiona s Ronem se rozloučili a každý přešel k dalšímu partnerovi.
"Ahoj Hermiono!" "Neville, vypadáš dobře!" pochválila ho Hermiona. "No, líp než ty dneska rozhodně nevypadám." řekl Nevill, čímž Hermionu rozesmál. Za chvíli Brumbál zase tleskl a ona se přesunula zase dál. "Frede!" "Hermiono, vypadáš úžasně! Škoda, že mám přítelkyni, hned bych do tebe šel! Ale možná George..." "Dobře, až s ním budu tančit, zeptám se ho, jestli by měl o mě zájem." smála se Hermiona. Opravdu se dobře bavila. Nakonec ta výměna partnerů není tak špatná...pomyslela si, když se po chvíli loučila s Georgem, kterého taktně odmítla. Naštěstí nevypadal moc zklamaně.
"Grangerová." Hermiona se vyděšeně podívala na svého dalšího partnera. Před ní stál Draco. Chtěla odejít, ale Draco ji strhl k sobě do náruče a začal s ní tančit. "No tak, Grangerová. Máš tancovat. Je přece výměna partnerů." ušklíbl se. "Tancovala bych ráda s kýmkoliv, jen ne s tebou!" odsekla. "Hezký náhrdelník. Odkud ho máš?" "Dárek k Valentýnu. Ale myslím, že zrovna tobě do toho nic není." Draco se tiše zasmál a sklonil se k ní. "Jsi nádherná." zašeptal jí do ucha. Hermiona se roztřásla. Musíš na mě takhle působit, Malfoyi? Draco se pousmál a přitáhl si ji blíž. "Vypadá to, že tvá nenávist ke mně není tak silná, Grangerová." "Tak to se pleteš, Malfoyi." "Vážně?" Draco se k ní znovu sklonil a přitiskl svou tvář na její. "Nebo mi snad chceš tvrdit, že tohle s tebou nic nedělá?" ušklíbl se. Hermiona se k němu přitiskla. "Pochybuju, že bys takhle reagovala, kdybys mě opravdu nenáviděla." Draco ji něžně políbil na krk. Hermiona zasténala. "Draco." zašeptala. "Nedělej to, prosím. Tohle nemůžeme." V tu chvíli Brumbál tleskl k další výměně. Draco se na ni usmál, vzal ji za ruku a políbil ji. "Bylo mi potěšením."

1. kapitola - Neznámá dívka

27. března 2006 v 12:35 | Clarissa |  Příliš málo času
Hermiona táhla svůj kufr po Londýnském nádraží. Musím stihnout ten vlak! Rychle proběhla přepážkou a jen tak tak naskočila do rozjíždějícího se vlaku. Naštěstí hned první kupé, na které narazila, bylo volné. Hermiona se posadila a zadívala se z okna. Kolikrát už tuhle cestu absolvovala. Ale tentokrát jede sama. Sama, bez svých přátel...

"Obraceč času, slečno Grangerová. To je ta možnost, o které mluvím." řekla profesorka McGonagallová a odmlčela se. " "Ale jak? Minulost přece nesmíme měnit!" řekla užasle Hermiona. "Já vím, ale jiná možnost není. Zaplatili jsme příliš vysokou daň, Hermiono. Přišli jsme o profesora Brumbála, o Harryho, Rona a spoustu dalších kouzelníků. Nejspíš i my dvě zaplatíme svým životem. Copak to nechcete změnit?" "Máte pravdu, paní profesorko."
Vlak zabrzdil na nádraží v Prasinkách. Hermiona popadla kufr a vláčela ho k nejblíže stojícímu kočáru. Testrály, které kočáry táhly, tentokrát viděla i ona. Ano, viděla umírat člověka. Během chvilky viděla umírat více lidí, z nichž většinu znala. Harry, Ron, Draco, Neville, Ginny...Hermioně vytryskly z očí slzy.
"Jsi v pořádku?" zeptal se tmavovlasý chlapec v černém hábitu, který si sedl k ní do kočáru. "Jo, jsem v pořádku." zašeptala Hermiona a snažila se otřít si slzy. Chlapec vytáhl z kapsy hábitu kapesník a podal jí ho. "Děkuju." řekla Hermiona a odvrátila pohled jinam. "Nemáš za co." odpověděl tiše chlapec. Jakmile kočár zastavil, Hermiona vystoupila a vydala se směrem k hradu. "Počkej!" zavolal za ní chlapec, ale ona už ho neslyšela.

Hermiona nechala svůj kufr společně s ostatními žáky ve vstupní síni a vydala se na prohlídku hradu. Šla, kam ji nohy nesly. Učebna formulí...učebna Obrany proti černé magii...Vyšla po schodech do posledního patra. "Tady to je." zašeptala a pohladila rukou holou stěnu. V tu chvíli se v ní objevily dveře a ona vešla dovnitř. Komnata nejvyšší potřeby. Vypadala úplně stejně jako tehdy. Hermiona nechápala proč. Asi si to v duchu přála, aniž by chtěla. Rozhlédla se kolem, a pak se posadila do nejbližšího křesla.
"Grangerová, počkej, potřebuju s tebou mluvit!" "Nemám s tebou o čem mluvit, Malfoyi!" vykřikla Hermiona a šla od něj pryč. "Hermiono, prosím!" vykřikl Draco. Hermiona se zastavila. V jeho výkřiku bylo tolik bolesti a zoufalství...Pomalu se otočila. "Co chceš, Malfoyi?" zeptala se tiše. "Jen s tebou mluvit, nic víc. Někde, kde nás nikdo neuslyší." "Fajn, tak dobře. Půjdeme do Komnaty nejvyšší potřeby." Draco ji beze slova následoval.
Hermiona se podívala na vedlejší křeslo. Tam tehdy seděl Draco. "Ach Draco, tvoji smrt si nikdy neodpustím..." zašeptala a rozplakala se.
Draco si vytáhl rukáv. Na paži mu žhnulo znamení zla. "Volá mě, Hermiono. Už zase mě volá." řekl tiše. "Tak běž za ním, na co čekáš? Běž si za svým pánem!" odsekla Hermiona. "Ale já nechci. Nechci, aby byl můj pán. Chci žít svůj život sám. Svobodný život!" řekl nešťastně Draco. "Nikdy nebudeš svobodný, pokud budeš Voldemortovi sloužit." "Hermiono, já nechci být Smrtijedem. Vážně ne. Nesnesu to! Nedokážu jen tak zabíjet pro radost nebo na jeho příkaz jako můj otec. Nechci být Smrtijedem!" "Pokud svá slova myslíš vážně, jdi za McGonagallovou a řekni jí to, co jsi právě řekl mně." "Neuvěří mi. Nikdo mi neuvěří!" vykřikl Draco a vyskočil z křesla. "To já zavinil Brumbálovu smrt. To kvůli mně ho Snape zabil. Myslíš si, že po tom všem, co se stalo, mi může věřit?" řekl zoufale. "Mně uvěří." řekla tiše Hermiona. Draco se na ni otočil a chytil ji za ramena. "A ty? Ty mi věříš?" Hermiona se na něj pronikavě zadívala. "Ano." šeptla. Dracovi se v očích zaleskly slzy. "Děkuju ti, Hermiono. Nevíš, co to pro mě znamená." "Ale vím, Draco." odpověděla Hermiona a objala ho. Draco se rozvzlykal. Něžně ho pohladila po vlasech.
Hermiona namáhavě otevřela oči. "Proboha, já jsem usnula!" Rychle vyběhla z komnaty a hnala se k ředitelově kabinetu. Na rohu se zarazila, protože zaslechla hlasy.
"Nevím, co to má znamenat, pane řediteli. Říkal, že do Bradavic přijela nová dívka, ale na zařazování nebyla!" řekl ženský hlas. "To je zvláštní. Kam mohla zmizet? A kdo to vůbec je? Žádného nového studenta do vyššího ročníku jsme letos nepřijímali." "Prý vypadala na sedmý ročník. To je ale záhada!" odpověděl znovu ženský hlas. Hermiona se nadechla a vykročila.
"Ta nová dívka jsem já."

14. kapitola - Nenávist

26. března 2006 v 15:29 | Clarissa |  Věštba
Od onoho osudného večera uběhl skoro měsíc. Hermiona měla každým dnem čím dál větší kruhy pod očima a Draco nevypadal o nic lépe. Vždy, když na sebe narazili, naprosto se ignorovali. Nikomu to nepřišlo zvláštní, až na Ginny, která je celý měsíc pozorovala. Něco se mezi nimi muselo stát...říkala si vždy, když ty dva viděla pohromadě.

"Hermiono, kam tak pospícháš?" zeptala se jí jednoho dne Ginny. "Neříkej, že zase do knihovny." "Přesně tak!" odsekla Hermiona. "A už toho mám dost, kamarádko! Ty teď půjdeš hezky se mnou a řekneš mi, co se s tebou poslední dobou děje!" řekla Ginny naštvaně a táhla ji ven z hradu. "Ginny, co to sakra děláš?" ptala se Hermiona, když ji Ginny dotáhla ven k jezírku. "Teď si tady my dvě pěkně sedneme, a ty mi všechno řekneš. Úplně všechno, jasný?" přikázala jí Ginny.

Hermiona se zadívala do dálky. "Není co říct." řekla potichu. "Ale je. A ty už to v sobě dusíš skoro měsíc. Nepoznávám tě, Hermiono." "Já sebe taky nepoznávám..." šeptla Hermiona a v očích se jí zaleskly slzy. "Má to co dělat s Malfoyem, viď?" zeptala se opatrně Ginny. Hermiona jen beze slov přikývla. Ginny ji objala. "Hermi, co se stalo?" "Vzpomínáš na ten den potom, co Draco vypil ten Nápoj lásky?" "Ano, na to si dobře vzpomínám. Přinesl ti kytici růží." uchichtla se Ginny. "Jen je mi záhadou, jak to, že se druhý den choval zase normálně. Neměl ten lektvar působit týden?" "Přesně tak." odpověděla Hermiona. Ginny se na ní nejdříve nechápavě zahleděla, a pak se jí na tváři objevil výraz zděšení. "Chceš říct, že..." "Že Draco ten lektvar nevypil."
"Co se stalo na trestu?" přerušila Ginny chvíli ticha. "Dokončili jsme lektvar a Draco za mnou vyběhl na chodbu a políbil mě." odpověděla Hermiona. Ginny zalapala po dechu. "A ty? Co jsi udělala?" "V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc mě přitahuje. Ach Ginny, já ho milovala. Hrozně jsem ho milovala." "Co se stalo potom?" "Odstrčil mě od sebe a vysmál se mi do očí. Řekl, že by nikdy nemohl být s mudlovskou šmejdkou jako jsem já." odpověděla Hermiona a odmlčela se. "Nenávidím ho, Ginny. Tak, jak moc jsem ho milovala, tak moc ho teď nenávidím!" řekla roztřeseným hlasem a rozplakala se. Ginny ji objala. Ani jedna z nich si nevšimla postavy opřené o strom pár metrů od nich, která se ve chvíli, kdy se Hermiona rozplakala, vydala pomalu zpátky do hradu.
"Holky, tady jste! Všude vás hledáme!" vykřikl Ron, když je uviděl. Hermiona si rychle osušila slzy. "Byly jsme se jen projít." řekla Ginny. "Neříkejte, že jsme vám chyběly." "Mně teda určitě." řekl Harry a políbil Ginny. "Máme pro vás novinku!" řekl Ron. "Za deset dní je Valentýn a Brumbál se rozhodl uspořádat ples! Každý musí dorazit s partnerem." "Super! S kým asi půjdu?" zamyslela se naoko Ginny, čímž si vysloužila zlechtání od Harryho. "Dost!" svíjela se a snažila se popadnout dech. "Samozřejmě, že půjdu s tebou!" Harry byl s její odpovědí spokojen a přestal ji lechtat. "Půjdeš se mnou, Hermiono?" zeptal se Ron. "Jo, proč ne." odpověděla nezúčastněně Hermiona.
Draco seběhl schody do své ložnice, zavřel za sebou a padl na postel. Pokoj se mu zdál najednou nesnesitelně velký a prázdný. Kruci! Tohle jsem vážně nechtěl! Ale musel jsem to udělat. Musel jsem to zastavit. Je mi to líto!Musel jsem zastavit to šílenství mezi námi dvěma. Správně. Nesnášej mě. Drž se ode mě dál. Zapomeň na mě. Ach, Hermiono, jak jsi se do mě mohla zamilovat? Do mě, do budoucího smrtijeda? Do mě, nepřítele tvého nejlepšího kamaráda? Musíš na mě zapomenout. Stejně, jako já na tebe. Hermiono, proč na tebe nemůžu přestat myslet? Draco zavřel oči. Jako vždy, když to udělal, se mu vybavil jeho polibek s Hermionou. "Hermiono..."

13. kapitola - Nápoj lásky

24. března 2006 v 17:55 | Clarissa |  Věštba
Chvíli se nedělo vůbec nic. Za naprostého ticha položil Draco nádobu za sebe. Snape a Hermiona ho propalovali pohledy. "Draco, jsi v pořádku?" zeptala se potichu Hermiona. Draco chvíli stál bez hnutí, a pak se na ni konečně otočil. "Hermiono, musím ti něco říct." "Co?" zeptala se vyděšeně Hermiona. "Já...já už to nemůžu dál tajit. Jsi úžasná! Nádherná! Miluju tě!" vyhrkl Draco. Snape se potichu škodolibě uchichtl. "Výborně! Z Nápoje lásky máte oba vynikající. Přeji dobrou noc." řekl Snape a odešel. "Počkejte! Přece ho takhle nemůžete nechat!" volala za ním Hermiona, ale Snape už byl pryč.

"Nech ho být, Hermiono. Aspoň nám nikdo nebrání v naší lásce!" řekl Draco a pomalu se přibližoval k Hermioně. Ta začala vyděšeně couvat. Mysli, sakra. Co víš o Nápoji lásky? Je to jeden z nejsilnějších lektvarů...Lidé po něm ztrácejí svou vůli...Sakra...Neexistuje na něj žádný protilektvar...Kruci! Draco se čím dál víc přibližoval. Co mám teď dělat? Myslela jsem, že si dokážu poradit v každé situaci, ale tohle? Rychle, uvažuj. Utéct. Ano, to je přesně ono! pomyslela si Hermiona a začala pomalu couvat ke dveřím. "Hermiono, my dva budeme skvělý pár!" řekl Draco, když už byl od ní jen kousek. "Ano, jistě, Draco. Víš co? Dopovíme si to někdy jindy!" vyhrkla Hermiona, jakmile se dostala ke dveřím a pelášila pryč.
"Hermiono, jsi celá uřícená. No, ani se ti nedivím, Já bych od Snapea taky rychle zdrhal." řekl Harry, když se Hermiona objevila ve společenské místnosti. Sesunula se do křesla a položila si hlavu do dlaní. "Hermiono, co ti je? To byl ten trest tak příšerný? No tak, co se stalo?" ptal se Ron. "Mám problém. Velký problém!" odpověděla Hermiona. "Proč? Jaký problém?" ptala se Ginny, která zrovna vešla do místnosti. "Snape nám dal za úkol dělat Nápoj lásky." "No a? V čem je problém?" nechápal Ron. Ginny byla chápající. "Kdo z vás ho vypil?" zeptala se. Ron a Harry se na sebe vyděšeně podívali. "Malfoy." odpověděla Hermiona. Ron se rozesmál. "Chtěl bych vidět Malfoye, jak ti vyznává lásku! No to muselo být něco!" "To ještě uvidíš. Ta dávka působí týden. A bohužel, na Nápoj lásky neexistuje žádný protilektvar." řekla nešťastně Hermiona.
"Hermiono, vstávej! Přijdeš pozdě na snídani!" budila ji Ginny. "Já tam nechci. Bude to parádní průšvih." "No tak, to zvládneš. Jediný, kdo si koleduje o průšvih, je Snape. Vsadím se, že ho Brumbál pěkně usadí. Fakt si koleduje. Tak už pojď!" Hermiona konečně vstala a ani ne za čtvrt hodiny už byli všichni na cestě na snídani. Jakmile vstoupila do síně, zděsila se. U nebelvírského stolu stál Draco s obrovskou kyticí růží. "Ale ne." povzdechla si Hermiona, zatímco ostatní nebelvírští propukli v ohromný záchvat smíchu. "Hermionko! Konečně jsi tady, nemohl jsem se tě dočkat. Podívej, co jsem ti přinesl!" vykřikl Draco.

Hermiona se pomalu doploužila ke stolu. No nazdar. "Jé, to je vážně úžasné, Draco. Mám hroznou radost!" řekla mu Hermiona na přivítanou, čímž vyvolala další záchvat smíchu nebelvírských. "Hermionko, pojď se mnou, támhle ti držím místo!" řekl Draco, strčil jí do ruky kytici a táhl ji ke stolu zmijozelských. "Ale..." "Žádné ale. Dneska budeme snídat spolu, lásko." umlčel její protesty Draco a posadil ji hned naproti sobě. "I po ránu jsi nádherná, jak to děláš?" ptal se a vzal Hermionu za ruku. Ron se chystal rozeběhnout ke zmijozelskému stolu, ale Ginny ho zadržela. "Klid. Do týdne ho to přejde. Bude z něj zase ten samý Malfoy, co nemůže nebelvírské ani vystát." Ron se uklidnil a zase se posadil. "Teda, to jsem vážně nečekal, že Malfoy bude reagovat takhle." řekl Harry a vyvolal tím u stolu další veselí.
"Jaká byla snídaně s Malfoyem?" ptala se Ginny Hermiony, když šly na vyučování. "Ještě ty si rýpni. Vždycky jsem si přála, aby mi nějaký kluk dal kytku, ale takhle? To je fakt šílenost." ušklíbla se Hermiona. "To byla ta snídaně tak příšerná?" "Ne, ani ne. Byl ke mně pozorný a milý..." "Hermiono! Vzpamatuj se! Je to Malfoy, a ještě ke všemu pod vlivem Nápoje lásky. Nebo mi snad chceš říct, že je takový i ve skutečnosti? Nechtěj mě rozesmát." "No jo, máš pravdu. Radši se mu budu co nejvíc vyhýbat." Správně. Přesně tak to udělám...
"Jen pojďte dál, slečno Grangerová. On vás přece neukousne." řekl Snape, když večer vcházela do učebny lektvarů. Hermiona hodila po profesorovi nenávistným pohledem. "Dnes zůstává výběr lektvaru na vás. Za tři hodiny vám ho přijdu oznámkovat. Dejte se do práce." Hermiona si povzdechla. Vybrala lektvar a dali se do práce. Snažila se nevnímat Dracovy zamilované pohledy a jeho letmé doteky, ze kterých byla nesvá. Naštěstí ji po třech hodinách zachránil Snape, který je přišel oznámkovat.
"Hermionko, počkej na mě!" volal na ni Draco, když vyšla z učebny. "Co je?" "Ty se se mnou nebavíš?" Draco se na ni díval smutnýma očima. V těch jeho očích se jednou utopím. "Ale bavím, jen..." "Jen co?" zeptal se tiše Draco a jednou rukou ji objal kolem pasu. Hermioně se zatajil dech. "Jsi krásná." zašeptal a přitiskl ji k sobě. Ale ne. Co chce dělat? ptala se v duchu Hermiona. Draco se k ní naklonil a políbil ji do vlasů, druhou rukou ji pohladil po zádech. Hermiona se začala třást. Huso hloupá. Musíš na jeho doteky takhle reagovat? Jsi směšná. Aniž by si to uvědomila, přitiskla se k Dracovi ještě víc a objala ho. Hermiono Grangerová, co to vyvádíš? Draco ji něžně políbil na ústa.Vždyť je pod vlivem Nápoje lásky. Pravý Draco by si se mnou nic nezačal. Kruci, kdyby mě tak nepřitahoval! Jen jednou. Jednou jedinkrát ho políbit...Draco se jí podíval do očí, a pak se k ní sklonil. Jeho horká ústa se přitiskla na její. Hermiona ho objala pevněji. Draco, co to se mnou děláš? pomyslela si a dál vychutnávala jeho polibek.
Draco ji od sebe prudce odstrčil. "Máš pravdu, Grangerová. Jak bych si mohl začít něco s mudlovskou šmejdkou, jako jsi ty?" Hermiona se na něj nechápavě zadívala. "Myslíš si, že jsem takový blázen, že bych ten Nápoj lásky vypil? Ani omylem. Využil jsem okamžiku, kdy jsi Snapeovi ukazovala dřívko a nápoj vylil." Hermiona se z toho šoku nemohla vzpamatovat. "To chceš říct, že to celé byla jen přetvářka?" "Přesně tak. Škoda jen, že jsem to nedotáhl až do konce. Přitahuju tě tak moc, že bys se mnou šla třeba až do pekla. No, za tu legraci to stálo..." Na tváři mu přistála její dlaň. "Ty...ty...ty odpornej bastarde! Myslíš si, že si můžeš jen tak zahrávat se životy ostatních? Nenávidím tě, Draco Malfoyi. Slyšíš? Nenávidím tě!" Hermiona se rychle odvrátila, aby neviděl její slzy a vydala se temnou chodbou do nebelvírské věže.
Draco se opřel o stěnu a sledoval odcházející Hermionu. Utíkej, Grangerová. Utíkej, daleko ode mě...

Nová rubrika

23. března 2006 v 23:04 | Clarissa
Tak, lidičky, vytvořila jsem novou rubriku...doufám, že se bude líbit :o)))

Vaše Clarissa

Úvod

23. března 2006 v 23:02 | Clarissa |  Příliš málo času
"Slečno Grangerová, děkuji, že jste za mnou přišla." řekla profesorka McGonagallová a nabídla Hermioně místo. Pronikavě se na ni zadívala. Jak se ta dívka za jeden jediný týden změnila! "Nemáte zač, paní profesorko." řekla Hermiona. Byla celá v černém. Oči měla ještě stále zarudlé od pláče. Uběhl týden ode dne, kdy oba její nejlepší kamarádi zemřeli. Harry a Ron. Padli v největší válce všech dob. Ve válce s Voldemortem. Dnešek měl být jejich posledním dnem v Bradavicích. Dnešek měl být jejich posledním dnem v sedmém ročníku.

"Kvůli čemu jste mě zavolala?" zeptala se tichým hlasem Hermiona. "Věřte mi, že kdyby to nebylo naléhavé, nevolala bych vás sem. Vím, jak je to pro vás těžké. I já se s tím neumím vyrovnat." odpověděla profesorka McGonagallová. Hermiona se podívala z okna. "Je to tu hrozně prázdné. Nemůžu si na to ticho zvyknout." řekla nepřítomně. Profesorka McGonagallová ji vzala za ruku. "Hermiono, já vím, že jste ztratila mnoho. Jako všichni z nás, co přežili. Je jen otázkou, jak dlouho ještě budeme žít, pokud bude u moci Voldemort." "Pokud? On JE u moci." odvětila Hermiona. "Už není způsob, jak ho zastavit." "Možná, že jeden by tu byl." řekla tiše profesorka McGonagallová. "Jak to myslíte?" ptala se užasle Hermiona. "Mám pro vás jeden návrh, Hermiono."

Slovo k povídce

23. března 2006 v 23:00 | Clarissa |  Příliš málo času
Tak tady máte novou povídku. Chtěla bych jen říct, že děj nenavazuje na šestý díl HP. V mé povídce Harry, Ron a Hermiona budou i sedmým rokem studovat v Bradavicích. Něco samozřejmě stejné je (Snapeova zrada, Brumbálova smrt a pár dalších věcí). Doufám, že se vám bude povídka líbit! Příjemné počtení :o)))

12. kapitola - Dalton Bellows

23. března 2006 v 12:58 | Clarissa |  Věštba
"Stejně nemůžu uvěřit tomu, žes mu nevrazila facku. Já bych to udělala." řekla Ginny druhý den na snídani. "Já vím, znám tě moc dobře." rozesmála se Hermiona. "Ani nevím, proč jsem to neudělala. Prostě jsem ho odstrčila a odešla jsem." "A odešla jsi hned?" ptala se Ginny. "No, ještě jsem se na něj otočila." "Hermiono! Vzpamatuj se. Přiznej se. Tobě se Malfoy líbí, že jo?" udeřila na ni Ginny. "Ne! Ano! Já nevím. Někdy je na zabití, jindy je zas docela fajn..." "Holka, tak se mi zdá, že v tom sama nemáš jasno. Hlavně neudělej nějakou pitomost, ano? Je to přece Malfoy!" řekla Ginny. Když viděla, jak se Hermiona tváří, objala ji. "Díky, Ginny. Jsi fakt skvělá kamarádka." "A co kluci? už to vědí?" "Ne. Prosím tě, neříkej jim to. Víš, jak by oba reagovali." "Jo, to teda vím. Byli by pěkně naštvaní. Kdo ví, co by Malfoyovi udělali. Neboj, nic jim neřeknu. Ale ty se zkus nenamočit do nějaký šílenosti, ano?" Ginny Hermionu znovu objala a zamířila k Harrymu, který zrovna vešel do jídelny. Ti dva jsou hezký pár...pomyslela si Hermiona, když je viděla.
Vyučování uteklo ten den rychle. Odpoledne Hermiona zamířila jako vždy do knihovny, aby se připravila na druhý den. "Ahoj Daltone." pozdravila malého chlapce, který také mířil do knihovny. "Ahoj Hermiono!" pozdravil hlasitě Dalton. Byl jeden z mála prvňáků, který neměl ze starších žáků strach. Hermionu stále udivovala podobnost mezi ním a Dracem. Jako by si z oka vypadli. Až na to, že Dalton byl teprve v prvním ročníku. Sedla si ke svému oblíbenému stolu, na který skoro vůbec nebylo vidět, protože byl, jak říkala Hermiona, v temném koutě. Byla asi v půlce eseje na přeměňování, když ji vyrušila hlasitá rána.
Hermiona se podívala směrem, odkud rána přišla a uviděla malého Daltona, zavaleného knihami. U něj stál Draco a oprašoval se. Málem vyprskla smíchy, ale naštěstí se rychle uklidnila, aby se neprozradila. "Dávej sakra pozor! Co to tady vyvádíš?" zeptal se naštvaně Draco. "Promiň, moc se ti omlouvám. Chtěl jsem sundat jednu knížku na lektvary, ale byla moc vysoko, tak jsem šplhal po policích, a najednou se na mě sesypaly knížky. A na tebe taky." dodal rychle, když viděl, jak se Draco mračí. "Hm. Koukám, že ta jediná tam zůstala." řekl už pobaveně Draco a sáhl po knížce o lektvarech. "Na co ji potřebuješ?" zeptal se Daltona. "Mám na lektvary Snapea." Teď už byl Dracův úsměv opravdový. "Zasedl si na mě a dává mi hrozné známky. A navíc nikdy nechápu jeho výklad. Tak jsem si chtěl najít nějakou knihu, kde by to bylo pořádně vysvětleno." řekl nešťastně Dalton. Draco se na něj pronikavě zadíval. "Tak pojď." řekl Daltonovi. "A kam?" "Támhle ke stolu. Vysvětlím ti alespoň základní pravidla. Snad ti pak půjdou lektvary lépe." odpověděl Draco.
Hermiona s úžasem sledovala, s jakou trpělivostí Draco Daltonovi všechno vysvětluje a odpovídá na jeho všetečné dotazy. Opravdu vypadají jako sourozenci. Taková rodinná idylka. Ach Ginny, kdybys věděla...pomyslela si Hermiona. Najednou Draco zvedl hlavu a poprvé za celou dobu si ji všiml.
"Tak pojď k nám, ať je idylka úplná." řekl Draco. Hermiona se zarazila, ale pak sesbírala všechny své knihy a sedla si k nim. Společně se pak snažili Daltonovi vysvětlit, že je rozdíl v tom, jestli zamíchá lektvar po směru hodinových ručiček, nebo proti směru. Ani se nenadáli a byl čas večeře. Hermiona rychle posbírala knihy a hnala se do nebelvírské věže.
"Hermiono, kde jsi byla celé odpoledne? Neříkej, že jsi byla celou dobu v knihovně!" řekla jí Ginny, když vyběhla do společenské místnosti. "Jo, byla jsem tam. Pomáhali jsme Daltonovi s lektvary, Snape si na něj zasedl." řekla Hermiona a zarazila se, když si uvědomila, že se prozradila. "Pomáhali? Kdo mu ještě pomáhal?" ptala se Ginny. Když viděla Hermionin výraz, bylo jí to hned jasné. "Hermiono, to snad ne. Ty se vážně nikdy nepoučíš. Ale nechce se mi věřit, že by sám od sebe někomu pomáhal. Zvlášť, když je Dalton z Nebelvíru." "Kdo by sám od sebe nikomu nepomohl?" zeptal se Harry, který zrovna vešel do místnosti. "Ale nikdo, bavíme se o jednom idiotovi z Mrzimoru." řekla Ginny a políbila ho. "Tak to jo. Pojďte, jdeme na večeři!" řekl Harry.
"Ahoj." řekl Draco, když přesně v osm hodin vešel do učebny lektvarů. "Ahoj." odpověděla Hermiona. Snape, který stál ve dveřích, se ušklíbl. "Vidím, že jste spolu začali velmi dobře vycházet. Výborně. Co kdybych dnes tedy navrhl lektvar já?" řekl škodolibě. Draco s Hermionou se po sobě podívali a začali se děsit. "Co takhle Nápoj lásky? Je to velice účinný lektvar, a také velice těžký lektvar." "Ale pane profesore, na něj není žádní protilektvar!" vyhrkla zděšeně Hermiona. "Správně, slečno Grangerová. Ale to nevadí. Při malém množství lektvar do týdne vyprchá. Nic hrozného se stát nemůže, nebo snad ano?" "Ale..." "Neodporujte mi, slečno Grangerová. Dejte se do práce!" odsekl Snape a odešel.
"Ten bastard! Prevít! Ubožák! Já mu dám, Nápoj lásky. Nic takového dělat nebudu!" vztekala se Hermiona. "No tak, Grangerová. Uklidni se! Pokud ho neuděláme, Snape nám napaří další týden trestu navíc. Ale jestli chceš trávit další týden se mnou..." schválně nedořekl Draco a očekával Hermioninu reakci. "Ne! To vážně nechci. Fajn. Jdeme udělat ten pitomý lektvar!" Draco se pobaveně usmíval. "A přestaň se tak blbě smát!" Páni. To bych do ní neřekl. Ta když se rozjede...Draco radši své myšlenky přerušil a začal se věnovat lektvaru. Sám z něj moc velkou radost neměl.
Po třech hodinách se vrátil Snape. "Už jste hotovi?" ptal se Snape. "Ano." odsekla naštvaně Hermiona. "Výborně. Tak kdo z vás ten lektvar ochutná?" Hermiona i Draco svorně mlčeli. "Bylo mi jasné, že nebude žádný dobrovolník. Proto jsem si sem přinesl dvě dřívka. Jedno je kratší. Kdo si vytáhne kratší, pozná na vlastní kůži, jak působí Nápoj lásky. Tak do toho!" Oba chvíli váhali, ale nakonec každý z nich popadl jedno dřívko a sevřel ho v dlani. "Ukažte je." přikázal Snape.
"Mám delší." vydechla Hermiona, když rozevřeli dlaně. "Takže pan Malfoy. No, to bude velice zajímavé." pousmál se Snape. Hermiona ho měla chuť zabít. Draco vzal do ruky nádobu s trochou odlitého lektvaru. Chvíli se na něj nerozhodně díval. Nakonec ji zvedl k ústům, napil se...a polkl.

Představení

20. března 2006 v 20:52 | Clarissa |  Změna života
Ahoj, ahoj, ahoj!
Jmenuji se Marionette, a na přání mé super kamarádky Clarissy jsem zavítala na její blog. Jednou za čas sem zavítám já nebo mé další kamarádky a kamarádi, abychom převrátili naruby život kouzelníků (možná i mudlů) z Harryho Pottera! Je jen na vás, komu zpřeházíme život. Stačí napsat jméno postavy, jestli chcete, aby dotyčný dopadl dobře nebo špatně, a jaký žánr (romantika, tragédie, dobrodružné...) si představujete. Clarissa naše počínání bude poctivě zaznamenávat, a po splnění úkolu se vám tady její záznam objeví.
Takže, je to jen a jen na vás! Příjemnou zábavu!

Vaše Marionette

P.S. Na fotkách vypadám hrozně :o)))

11. kapitola - Protego

20. března 2006 v 19:23 | Clarissa |  Věštba
"Tak co, Draco? Jaký byl trest s Grangerovou?" ptala se ho Pansy, když druhý den mířili do učebny Obrany proti černé magii. "Hrůza. Nic horšího mě nemohlo potkat!" odpověděl Draco. Tak hrůza, jo? No počkej, to ti vrátím. Těš se na dnešní večer, Malfoyi! Draco se zarazil a otočil se. "Už se nemůžu dočkat, Grangerová." řekl posměšně. Ta se na něj obrátila s andělskou tváří. "Ale no tak, Draco. Včera sis vůbec nestěžoval, vždyť to bylo docela fajn, ne? Jen ty a já..." řekla Hermiona a vešla do učebny. "Draco, co to má znamenat?" ptala se udiveně Pansy. "Nic!" odsekl Draco a snažil se rozdýchat svůj šok. Teda, ta mi to nandala. No, uvidíme, kdo koho dneska večer dostane!


"Hermiono, to bylo vážně úžasný! Rone, viděl jsi, jak se ten blbeček tvářil?" prohýbal se Harry smíchy. "Jasně, že viděl! Hermiono, ty jsi vážně třída!" řekl Ron a obrátil se na Hermionu. Ta se ale dívala z okna a nevnímala ho. Ty jsi vážně parchant, Malfoyi. Včera jsem si začala myslet, že je v tobě aspoň něco lidskýho, ale očividně ne. Jsi vážně syn svého otce...
"Slečno Grangerová, vnímáte mě?" ptal se profesor Moody. "A-a-ano." probrala se rychle Hermiona. "Výborně, takže jistě můžete jít sem ke mně a předvést ukázkově kouzlo Protego." Hermiona pomalu přišla k profesorovi. "A jako partnera vám vybereme...třeba pana Pottera. Tak pojďte!" Harry se postavil naproti Hermioně a seslal na ní kouzlo. Hermiona se ale plně nesoustředila a kouzlo ji zasáhlo. Když vstávala, všimla si Dracova škodolibého pohledu. No počkej, já ti ukážu! " Jakmile na ni Harry seslal další kouzlo, okamžitě se bránila. "PROTEGO!"
To, co se stalo potom, nikdo nečekal. Hermiona vytvořila tak velký štít, že to odrazilo Harryho, Moodyho a pár nejblíže sedících spolužáků až na druhý konec učebny. Hermiona vyděšeně upustila hůlku a rozběhla se k Harrymu a profesorovi, kteří se snažili vstát. "Jste v pořádku?" ptala se. "Slečno Grangerová! Nikdy, opakuji, nikdy, nesmíte upustit hůlku! V tu ránu by bylo po vás! A co se týče toho vašeho štítu...Nebelvír je teď bohatší o sto bodů!" Všichni nebelvírští propukli v jásot. Zmijozelští se jen ušklíbali až na Draca, který to celé zaraženě sledoval.
"Jsem rád, že i dnes jste přišli včas. Vyberte si lektvar a začněte pracovat. Doufám, že dnes to bude něco složitějšího!" řekl Snape a chystal se odejít. Zarazil se, když si všiml, že ho Hermiona nevnímá. "Slečno Grangerová, slyšela jste, co jsem teď říkal?" zeptal se hrozivým hlasem. "Ona je úplně mimo od té dnešní hodniny Obrany proti černé magii." odpověděl Draco a podíval se na Hermionu, která se dívala z okna. Snape se zamračil. "Proč? Co se jí stalo?" zeptal se. "Jí nic, schytali to Potter, Moody a žáci v prvních lavicích." uchichtl se Draco. Když viděl profesorův zmatený pohled, pokračoval. "Měla předvést ukázkově kouzlo Protego. Jenže vytvořila tak velký štít, že odrazil všechny ty lidi až na druhou stranu učebny."
Snape se na něj nevěřícně díval. Pak se otočil na Hermionu. "Slečno Grangerová!" oslovil ji. Hermiona se na něj konečně podívala. "Ano, pane profesore?" řekla unaveným hlasem. "Chci, abyste mi předvedla váš štít." Teď to byla nejen ona, ale i Draco, kdo se tvářil vyděšeně. "Ne, prosím. Mám strach, že někomu ublížím." "Já a pan Malfoy se postavíme až na druhou stranu ke zdi. Nikomu se nic nestane. Vyšlu na vás kouzlo a vy mi předvedete svůj štít." "Tak dobrá." souhlasila Hermiona. Pro jistotu šla na opačnou stranu učebny.
"Mdloby na tebe!" vykřikl Snape. "Protego!" Z Hermioniny hůlky vytryskl zářící paprsek a vytvořil kolem ní obrovský štít. Byl tak velký, že dosáhl až ke Snapeovi a Dracovi a přimáčkl je na stěnu. Snape cítil, že může sotva dýchat. Bylo to, jako kdyby ho na stěnu přimáčklo něco příšerně těžkého. "Dost!" zvolal Draco z posledních sil. "Finite incantatem!" vykřikla Hermiona. Štít zmizel. Snape se rozkašlal. Po chvíli se podíval na Hermionu, která se vyčerpaně svezla na zem. "Co je vám?" zeptal se. "Ten štít mě hrozně unavil. Jako kdyby mi vzal veškerou moji sílu." odpověděla Hermiona. "No, to máme štěstí, že jsi ho zrušila včas!" poznamenal sarkasticky Draco. "To bylo opravdu pozoruhodné. Kdo ví, s čím přijdete příště. Teď se dejte do práce. A nezapomeňte si připravit i protilektvar!" ušklíbl se Snape a odešel.
Hermiona stále seděla na zemi. Draco přišel až k ní a podal jí ruku. Ta ji po chvilce zaváhání přijala. Jakmile ale s jeho pomocí vstala, zamotala se jí hlava a spadla přímo do jeho náruče. "Promiň." zašeptala, když se vzpamatovala a odtáhla se. "Tak jaký lektvar uděláme dneska?" zeptala se. Draco chvíli listoval knihou. "Co třeba Lektvar neviditelnosti?" "Fajn." řekla Hermiona a dali se do práce. Rychle jim to uteklo. Když se vrátil Snape, měli už lektvar hotový. Snape jim ho oznámkoval a propustil je.
"Ten dnešek ti neodpustím. Vrátím ti to." řekl Draco na chodbě. "Jak to myslíš?" zeptala se Hermiona. "Napřed mě zesměšníš před mou kolejí, pak mě div neudusíš svým štítem...Je toho dost, nemyslíš?" odpověděl Draco. Hermiona se rozesmála. "Za to první si můžeš sám. Nemáš mě pomlouvat! Spíš já bych ti to měla vrátit." "To je pravda." "Jsem ráda, že to uznáváš." řekla Hermiona a pak se zarazila, protože Draco se k ní začal přibližovat. "C-c-co to děláš, Malfoyi?" "Jsi nějak nervózní, Grangerová. Ale to už bys něměla být. Po včerejšku..." řekl Draco a přitiskl ji na stěnu. "Včera to přece bylo docela fajn, ne? Jen ty a já..." ušklíbl se. Byl tak blízko, že na své tváři cítila jeho dech. Draco se začal pomalu sklánět. Byl už tak blízko..."Tak to by stačilo, Malfoyi!" vzpamatovala se Hermiona a odstrčila ho. Naposledy se na něj podívala, a pak se rozeběhla do nebelvírské věže. Draco tam chvíli stál a díval se za ní. Proboha, já chtěl políbit Grangerovou!
Hermiona vyběhla do dívčích ložnic, kde narazila na Ginny. "Hermiono, co se ti stalo? Vypadáš rozrušeně. No tak, co ti je?" ptala se Ginny. "Právě jsem se skoro líbala s Malfoyem."

1. kapitola - Probuzení

20. března 2006 v 19:20 | Clarissa |  Tři růže
"Sáro, vstávej! Nechceš snad přijít pozdě!" Sára rozespale otevřela oči. "Kolik je hodin?" "Za deset šest." "Tome, vždyť mám až od osmi!" "To nevadí, aspoň se konečně jednou nasnídáš. Nebo snad chceš další sprchu?" "Ne, vždyť už jdu." "Tak si koukej máknout." Sára se najednou upřeně podívala svému bratrovi do očí. Ten stál chvíli bez hnutí, ale pak se probral. "Nezkoušej mě ovlivňovat, vždyť víš, že se umím dobře bránit!" řekl Tom a zvedl ruku. Nad Sářinou hlavou se objevil kýbl plný vody. "Ne, prosím! Vždyť už jdu!" vykřikla Sára. "Tak dobře. Počkám na tebe dole." Tom dal ruku dolů a kýbl zase zmizel. Když se za ním zavřely dveře, Sára si povzdechla. Ach jo. Někdy je fakt hrozný mít staršího bráchu!

Tuhle větu si říkala už dvanáct let. Dvanáct let uplynulo ode dne, kdy zemřeli její rodiče. Ode dne, který jí a Tomovi změnil celý život. Ode dne, kdy se pro ni stal Tom vším. Bratrem, otcem, přítelem. I když se jí po rodičích stýskalo, nikdy neplakala. "Neplač," říkal jí tehdy Tom, "pláč je jen pro slabochy." A ona neplakala, ani když byl stesk po rodičích nesnesitelný. Po rodičích, které milovala. Po rodičích, které vůbec neznala.

"No konečně, to ti to trvalo. Už bude sedm. Vidíš, jak je dobře, že jsem tě vzbudil už v šest." řekl Tom, když sešla dolů do kuchyně. "Za deset šest." upozornila ho. "Jak se těšíš?" zeptal se. "Asi jako do školy, proč?" "Vtipná, jako vždy. Čeká tě poslední rok, budeš se muset víc učit." "Já vím, Tome. Nemusíš mi to připomínat!" odsekla Sára a namazala si chleba. Natahovala se přes stůl pro sklenici, ale Tom jen mávl rukou a sklenice jí přistála v ruce. Tohle byl přesně ta věc, proč své rodiče neznala. Jaksi se jí a Tomovi zapomněli zmínit, že mají zvláštní schopnosti. Schopnosti, které zdědí i jejich děti. Po snídani si šla sbalit věci a chystala se odejít. "Dávej na sebe pozor." řekl jí jako vždy Tom. "Ty taky." odpověděla a políbila bratra na tvář. Otevřela dveře a vyrazila vstříc novému, zároveň poslednímu školnímu roku.
"Katy!" vykřikla, když v davu studentů spatřila známou tvář. "Sáro!" Katy k ní přiběhla a objala ji. Katy byla už od dětství její nejlepší kamarádka. Jediný člověk, který věděl o jejím a Tomově tajemství. Tom sice nechtěl, aby to někdo věděl, ale nakonec ustoupil. Katy jejich důvěru nikdy nezklamala. "Jaké byly prázdniny?" ptala se Sára. Byly to první prázdniny, které netrávily spolu. Katy totiž odjela na celé dva měsíce cestovat. "Bylo to úžasný, mám spoustu fotek! Počkej, až ti budu vyprávět! A co u tebe novýho?" "Nic, co by stálo za řeč." "A co brácha?" ptala se Katy. Sára se pousmála. Věděla, že Katy je do Toma už hrozně dlouho zamilovaná. "Neboj, nikoho nemá." "Na to jsem se neptala!" urazila se Katy. "Ale ptala, a ty to dobře víš!" rozesmála se Sára jejímu výrazu. "Tak pojď, musíme obsadit nejlepší místo!"
Jako předešlé tři roky, i letos se jim podařilo zabrat poslední lavici u okna. Za pár minut už byla třída zalidněná spolužáky. "Ach jo, zase škola. Kolik dní zbývá do nejbližších prázdnin?" povzdechla si Katy. Sára se rozesmála. "Ty jsi vážně hrozná. Celé dva měsíce si užíváš někde na cestách a teď tě otráví pár měsíců školy?" škádlila ji. "Pár? Přesně deset. Vážně hrůza. Bacha, už je tu třídní." Třída jako na povel vstala a přivítala svého profesora. Sára ho měla ráda, už jen proto, že je nikdy nezatěžoval zbytečnými proslovy. Navíc byl mladý, takže si se třídou skvěle rozuměl. "Letos k vám přibyde nový spolužák, přechází z jiné školy, tak doufám, že ho tu přivítáte, a že mezi vás dobře zapadne. Měl by se tu každou chvíli objevit. I s paní ředitelkou." Třídou zašumělo. "Nový spolužák? Ve čtvrťáku? No to jsem teda zvědavá." řekla Katy. V tu chvíli se otevřely dveře.
Do třídy vstoupila jejich ředitelka. Tu babu nikdo nesnášel. S radostí trestala studenty za jejich prohřešky. Hned za ní se objevil jejich nový spolužák. "Páni." uteklo Katy. Sára se na něj zadívala. Byl vážně hezký. Vlastně, moc hezký. "To je přesně tvůj typ. Pan problémista!" uchichtla se Katy. Sára po ní hodila vražedný pohled. I když si to nechtěla přiznat, Katy měla pravdu. Vždycky přitahovala jen problémisty. A tohle na pana problémistu rozhodně vypadalo. Vysoká postava, krátké hnědé vlasy s melírem, tmavě hnědé oči. A co víc, třídní pana problémistu posadil k Martinovi, který seděl před nimi. "No výborně, aspoň nějaký vzrůšo!" sykla Katy.
"Výborně. Když jste tu, můžeme začít s docházkou." řekl třídní. "Arnoldová." "Tady." "Blythe." Martin zvedl ruku. Sára znuděně čekala, až na ni přije řada. Katy, se svým příjmením Lynnová, už to měla za sebou. "Reynolds." "Tady." ozvalo se z lavice před nimi. Hm, takže Reynolds, pomyslela si Sára, a když třídní vyvolával Simonsovou, málem se zapomněla ozvat, čímž se zasloužila o výbuch smíchu své spolusedící. Nový spolužák se na ně otočil. "Svého spolusedícího už znám, ale vás ještě ne. Já jsem Brian Reynolds." představil se a podával Katy ruku. "Já jsem Katy Lynnová a tohle tele, který se neumí ani přihlásit, se jmenuje Sára Simonsová." představila je Katy. Sára na ni opět vrhla vražedný pohled a pak se otočila na Briana. "Vůbec si jí nevšímej, je pod práškama." řekla a usmála se na něj. "V pohodě." řekl Brian a podíval se Sáře přímo do očí. Z toho pohledu ji zamrazilo. No tak, podívej se už někam jinam...Tak se otoč...Zdálo se však, že Brian nereaguje. Až po chvíli jejich pohled přetrhl a začal se bavit s Martinem.
"Hej, zdálo se mi to, nebo ses ho snažila ovlivnit?" ptala se Katy, když po hodině konečně mohli odejít. Jako každý první den školy. "Ne, nezdálo." odpověděla zamyšleně Sára. "A co jsi chtěla, aby udělal? Mně nepřišlo, že by udělal něco zvláštního." "Taky že neudělal." "Počkej, jak to myslíš? Chceš říct..." "Jo, přesně tak. Nedal se ovlivnit." "Ale to je poprvé, co se ti to nepovedlo! Co se stalo?" zarazila se Katy. "Já nevím. Ten jeho upřený pohled se nedal snést. On prostě na moji výzvu vůbec nereagoval. Jako kdyby byl neovlivnitelný. Jako kdyby byl jiný." "Jak to myslíš, jiný?" "Jiný než ty." "Tak to ti pěkně děkuju. To mi budeš pořád předhazovat, že já jsem jenom úplně obyčejný člověk?" řekla naoko naštvaně Katy. "Promiň, já to tak nemyslela. Jen prostě nechápu, jak je možné, že se mi to nepovedlo." omlouvala se Sára. "Třeba je to tím, že svou moc často nepoužíváš. No nic, budu muset jít. Uvidíme se zítra. Ahoj!"
Sára se pomalu vydala směrem domů. Měla pocit, že ji někdo sleduje. Otočila se, a spatřila Briana, jak se na ni dívá. Ten pohled ji přímo propaloval. Rychle se otočila zpátky a zašla za roh. Měla pocit, že něco není v pořádku. Klid. Přece nebudeš paranoidní. Dýchej. Naštěstí byla za chvíli doma. Měla to ke škole jen deset minut.
"Tak jak bylo ve škole?" vítal ji Tom. "Fajn. Máme nového spolužáka, jinak všechno při starém." odpověděla Sára. "Doufám, že se brzo začneš připravovat na maturitu." podotkl Tom. "Jasně, neboj!" odvětila a zašla do svého pokoje. Ten večer Sára poprvé našla na svém okenním parapetu růži.

Prolog

19. března 2006 v 18:51 | Clarissa |  Tři růže
Plakala. Seděla v křesle v dětském pokoji. V jejich pokoji. Všude byla tma a i přes zavřené okno byly slyšet kapky deště dopadající na okenní parapet. Tom jí vždycky říkal, že pláč je jen pro slabochy. A ona plakala. Poprvé v jejím životě. Tom. Tom, její bratr. Tom, který pro ni znamenal všechno. Tom, který byl teď mrtvý.

10. kapitola - Školní trest

19. března 2006 v 18:39 | Clarissa |  Věštba
"Měli byste se pořádně začít učit, prázdniny už skončily!" řekla Hermiona svým kamarádům, když viděla jejich hromadu domácích úkolů, které ještě neměli hotové. "Ale no tak, Hermiono, stejně nám s těma úkolama jako vždycky pomůžeš, na to jsi až moc hodná." uculoval se Harry. Hermiona už se chystala protestovat, ale do řeči jí skočil Ron. "Stejně si myslím, že tebe by mělo trápit nejvíc, že prázdniny skončily..." "Proč?" zarazila se Hermiona. "No, týdenní trest s Malfoyem..." Ach jo, jak jsem na to mohla jen zapomenout? Co může být horšího? "Ale no tak, Hermiono, přestaň se tvářit tak sklesle. Jen ty a Malfoy, světla svíček, romantika jak má být..." rýpl si Harry. "Moc vtipné, Harry!" odsekla Hermiona a vyšla ze společenské místnosti. Za sebou nechala rozesmáté tváře svých přátel.

"Slečno Grangerová, pane Malfoyi, pojďte na okamžik se mnou." řekl Snape po skončení hodiny. Hermiona vrhla na Harryho a Rona útrpný pohled a vydala se za Snapem. Zastavili se před jeho kabinetem. "Nabídl jsem se, že svůj trest vykonáte pod mým dohledem. Budu vás čekat dnes večer v osm hodin v učebně lektvarů. Neopovažujte se přijít později!" řekl Snape a vrhl na ně jeden ze svých nejděsivějších pohledů. "Teď běžte!" Hermiona se podívala na Draca. Ten šel tiše vedle ní a tvářil se, jako kdyby ho to vůbec nezajímalo.

"Tak co?" ptal se Harry, když Hermiona dorazila do nebelvírské věže. "Trest budeme mít se Snapem." odpověděla Hermiona. "To je mi vážně líto, mít s ním trest je fakt hrůza." řekl Ron. "Co na to Malfoy?" ptal se Harry. "Určitě musel být vzteky bez sebe, že má trest, a ještě k tomu s tebou." "To je právě to zvláštní, tvářil se, jako kdyby mu to bylo jedno." "Dej si pozor, třeba něco chystá!" řekl Ron. "To snad ne. No nic, jdu si udělat úkoly. A vám doporučuji udělat to samé!"
Přesně v osm už seděli Draco s Hermionou v učebně lektvarů. Raději se dívali každý jiným směrem. Do učebny potichu vešel Snape. Když viděl, jak se k sobě chovají, pobaveně se ušklíbl. "Jsem rád, že jste mě poctili svou přítomností." řekl Snape škodolibě. Hermiona leknutím nadskočila, Draco se na něj jen podíval nezúčastněným pohledem. "Určitě vás zajímá, jak bude trest vypadat. Jelikož jste mí nejlepší studenti, rozhodl jsem se, že spolu budete pracovat na složitějších lektvarech. Každý večer mi jeden připravíte a já vám ho oznámkuji. Nějaké otázky? Ne? Výborně. Vzadu na stole leží kniha, podle které budete pracovat. Máte na to tři hodiny." řekl Snape a opustil učebnu.
"To jsou lektvary nejmocnější!" vykřikla Hermiona a popadla knihu do ruky. Draco se pro sebe pobaveně usmál, když viděl její nadšení. Měla by být naštvaná, že se mnou musí pracovat, a ona je zatím z té práce nadšená! "Malfoyi, vnímáš mě? Haló!" Draco si až teď uvědomil, že mu mává rukou před očima. "Co je?" probral se. "Co se s tebou děje? Vypadáš jak tělo bez duše. No, i když, možná je to tak lepší..." rýpla si Hermiona. "Moc vtipný, Grangerová. Jaký lektvar budeme dneska připravovat?" "Nevím, je jich tu hrozně moc. Jsou pěkně těžké. Navrhuju začít něčím jednodušším. Co třeba Vznášející lektvar?" "Fajn."
Hermiona s úžasem sledovala Dracovo zapálení pro práci. Šlo mu to od ruky. Teda Malfoyi, možná vážně nejsi takový břídil, jak jsem si myslela..."Dík, Grangerová. Chvála od tebe, to je fakt síla!" poznamenal ironicky Draco. Hermiona se na něj chvíli zaraženě dívala, a pak se začala smát. "Promiň, pořád zapomínám na to, že mi rád lezeš do hlavy." řekla škodolibě. "Nemáš myslet tak nahlas!" odsekl Draco, ale pak se začal taky smát.
"Vidím, že se dobře bavíte. To už jste hotovi?" ušklíbl se Snape, který se jim z ničeho nic objevil za zády. Hermiona a Draco nadskočili, jako kdyby je přistihl při něčem zakázaném. "A-a-ano, pane profesore. Už to máme." vykoktala Hermiona. "Tak se na to podíváme." řekl suše Snape, rozlil lektvar do dvou pohárů a podal jim je. "Tak na zdraví, vážení!" Hermiona a Draco se na sebe podívali a vypili poháry do dna. Nedělo se vůbec nic. Pak oba vykročili směrem k profesorovi. Hermiona se najednou zakymácela a stejně jako Draco se vznesla do výšky pěti stop. "Výborně. Z dnešního lektvaru máte oba vynikající. Zítra se dostavte ve stejnou dobu." řekl Snape. "Počkejte, pane profesore!" vykřikl Draco, který se pořád ještě vznášel. "Jak se z toho dostaneme?" "Ach, já vám zapomněl říct, že si máte udělat i protilektvar. No nic, budete muset počkat, než přestane účinkovat.Přeji vám dobrou noc!" pokrčil rameny Snape a odešel.
"Parchant jeden! To nám udělal naschvál!" vztekala se Hermiona. "Klid, Grangerová. Za jak dlouho ten lektvar přestane působit?" "To záleží na množství, které vypiješ. To naše bylo tak na dvě hodiny. Zatracený Snape!" "Ale no tak! Takhle ošklivě se vyjadřovat o profesorovi..." bavil se Draco. "Sklapni Malfoyi! Co jsem komu udělala? Teď tady s tebou budu muset trčet ještě dvě hodiny navíc." "Děláš, jako by ti to vadilo. Nebo snad máš něco proti mé společnosti?" uculoval se Draco a začal se k Hermioně přibližovat. "Jdi, vlastně leť ode mě dál, Malfoyi!" vyhrkla Hermiona a snažila se mu vzdálit. Ze začátku to šlo těžko, nemohla si zvyknout na to, že nestojí nohama na zemi. Po chvíli přišla na to, jak se ve vzduchu pohybovat a začala se Dracovi vysmívat.
"Mě nechytíš, Malfoyi!" vykřikla, když se jí podařilo dostat na druhý konec učebny. "Vážně? Vsadíme se?" ušklíbl se Draco. Hermioně došlo, že zas tak navrch nemá, a když se k ní Draco přiblížil, měla co dělat, aby se od něj dostala pryč. Učebnou se rozléhal jejich hlasitý smích, který přerušil až příchod Snapea a Brumbála.
"Tady máte protilektvar!" vyštěkl na ně Snape. "Děláte rámus, že by to vzbudilo i mrtvého!" vztekal se. "Vypijte to a zmizte!" Hermiona a Draco vypili protilektvar a rozběhli se rychle každý na jinou stranu školy.
"Nevím, jestli byl dobrý nápad nechávat je spolu o samotě, Brumbále. Vy jste snad neviděl, co vyváděli?" prskal Snape. "Jsou to ještě děti, Severusi. Navíc si myslím, že na Draca bude mít slečna Grangerová dobrý vliv." poznamenal Brumbál. "Já si tím tak jistý nejsem. Navíc, zas takové děti to nejsou, bude jim šestnáct let." řekl Snape zamyšleně. "Necháme tomu volný průběh. Severusi, všiml sis už, jestli se mění i někdo další ze studentů?" zeptal se Brumbál. "Ano, všiml, Brumbále. Dělá velké pokroky v Obraně proti černé magii, nikdo ze studentů na něj nemá, a asi nikdy mít nebude." řekl Snape a na chvíli se odmlčel.
"Ty myslíš..." "Ano, Albusi. Je to Harry Potter."

9. kapitola - Doma

14. března 2006 v 13:21 | Clarissa |  Věštba
Vlak se pomalu rozjížděl z nádraží v Prasinkách. Draco přecházel po chodbě. V noci toho moc nenaspal, celou dobu myslel na svého otce. Dveře kupé se otevřely a na chodbu vešla Pansy. Když uviděla Draca, přišla k němu a vzala ho kolem ramen. Draco její ruku setřásl.

"Ale no tak, Draco. Jedeš přece domů, máš se těšit, ne?" "Hm." "Rozhodně je to lepší než zůstat na prázdniny ve škole. Tam zůstávají jen největší zoufalci jako Potter, Weasley a Grangerová..."

Draco ji vůbec neposlouchal. Díval se z okna a sledoval ubíhající krajinu. Na nádraží na něj čekala matka. Byl rád, že ji vidí. "Draco! Jak ses měl? Stýskalo se mi po tobě!" řekla Narcissa a objala ho. Draco se v jejím objetí cítil bezpečně. "Tak pojď, jedeme domů. Otec dnes pozval na večeři Goylovy a Crabbeovy." Draco se tvářil rozčarovaně. To bez nich nemůže být ani jeden den? Když přijeli domů, jejich domácí skřítek ho hned uvedl do Dracovy pracovny.

"Pojď dál, Draco." "Dobrý den, otče." "Jak ses měl, Draco? Ale to je vlastně jedno. Co známky?" ptal se Lucius. "V pořádku, otče." "To doufám. Když už jsi odmítl stát se teď Smrtijedem, tak aspoň ty známky ať za něco stojí!" "Já jsem neodmítl být Smrtijedem, otče! Jen chci v klidu dostudovat! Mám na to snad právo, ne?" řekl vztekle Draco. "Jak se opovažuješ se mnou mluvit tímhle tónem? Mám pocit, že se s tebou něco děje. Co se ti honí hlavou?" "Nic, otče. Vůbec nic se neděje!" vyštěkl Draco. "Nevěřím ti! Dobrá, jak chceš. Takže po zlém. Legilimens!"

Draco cítil, jak mu otec vstupuje do hlavy. Nesmí ho tam pustit! Ale to už mu vzpomínky proudily hlavou. Cesta vlakem...Dalton Bellows zhroucený na zemi...Vztekající se Hermiona...Draco tančící s Pansy...Souboj s Hermionou..."DOST!" vykřikl Draco. Oddychl si. Ostatní vzpomínky se mu naštěstí podařilo utajit. Snažil se popadnout dech. Když se mu to podařilo, pohlédl na otce. Ten se na něj zkoumavě díval.

"Co to bylo za výstup s tou nechutnou mudlovskou šmejdkou, Draco?" ptal se Lucius. "Provokovala mě, otče. Urážela mě, musel jsem jí to nějak vrátit!" ušklíbl se Draco. "Bohužel to viděli profesoři a strhli oběma kolejím body a udělili nám týdenní trest, který musíme po prázdninách vykonat." Lucius se na něj chvíli zaraženě díval, jako kdyby viděl něco, čemu nechtěl uvěřit. "To nevadí, synu. Jen se zkus příště lépe ovládat. Jsi přece Malfoy! A teď se běž připravit na večeři!"

Večeře probíhala v klidu. Lucius se bavil s Crabbeovými a Goylovými a Narcissa se pokoušela zatáhnout do hovoru jejich syny. "Tak co, hoši? Stalo se ve škole letos něco zajímavého?" ptala se. "Hm...ani ne, paní Malfoyová. Jsme pořád na kordy s nebelvírskými, jinak nic nového." řekl Crabbe. "Ale počkej, jedna zajímavá věc se přece stala!" přerušil ho Goyle. "Vážně? A jaká?" zpozorněl Lucius. "No, do školy nastoupil jeden prvňák, co vypadá úplně jako Draco, když byl malý." "To je zajímavé. A jak se jmenuje?" ptal se Crabbe starší. "Dalton Bellows." odpověděl Goyle. Narcissa náhle zbledla. "Omluvte mě, prosím. Udělalo se mi nevolno." vyhrkla a vyběhla z místnosti. Draco pohlédl na svého otce, který měl ve tváři podivný výraz. Zbytek večeře proběhl v tichu.

Prázdniny rychle utíkaly a Draco se chystal zpět do školy. Otec byl stále zavřený ve své pracovně nebo někam mizel a jeho matka byla od té večeře zamlklá. Ani Draco se nedozvěděl, co se s ní děje. Když nadešel den odjezdu, šla ho vyprovodit na nádraží. Narcissa svého syna objala. "Měj se hezky, Draco. Dej na sebe pozor. A hlavně se prosím tě drž dál od..." "Od koho, mami?" ptal se Draco, když se zarazila. "To nic, mluvím nesmysly. Ahoj, Draco!" vyhrkla a odcházela pryč.

Draco zůstal zaraženě stát ve dveřích vlaků. Ještě pořád slyšel jako ozvěnu její myšlenky. Dalton. Dalton je v Bradavicích...

8. kapitola - Ples

2. března 2006 v 14:54 | Clarissa |  Věštba
Čas pomalu ubíhal a blížily se vánoční prázdniny. Den před odjezdem studentů domů za rodiči se konal vánoční ples.

Draco seděl ve zmijozelské společenské místnosti se svými gorilami a přemýšlel o nadcházejících prázdninách. Bál se. Bál se svého vlastního otce. Bál se, že odhalí jeho schopnost číst myšlenky a on bude muset začít sloužit Voldemortovi hned. V Nitrobraně se zdokonaloval, ale přece jen se někdy Snapeovi podařilo dostet se mu dál do jeho myšlenek. Většinou to byly vzpomínky na Hermionu Grangerovou, a to se Dracovi nelíbilo.

Grangerová. Zrovna nedávno s ní měl výstup, kterému přihlížely obě jejich koleje. Od svých goril se dozvěděl, jaké kouzlo na něj použila a chtěl jí za to vynadat. Ale to si pěkně naběhl. Grangerová si nenechala nic líbit a jeho úder mu mnohonásobně vrátila. Při této vzpomínce se Draco musel pousmát. Křičela na něj, že ho tam příště nechá ležet, a ať se z toho dostane sám. Draca bavilo ji provokovat. Něco se s ní stalo. Co si ji pamatoval, byla spíš taková tichá myš, ale tenhle rok byla úplně jiná. Sebejistější, výbušnější, hez... "Draco, posloucháš mě vůbec?" "Co?" probral se Draco. Vedle něj seděla Pansy Parkinsonová a cloumala s ním. "Ptám se, co si bereš na ten vánoční ples za hábit. Chci si vzít šaty tak, abychom spolu ladili!" Kruci, ten ples. "Já nevím, třeba ten šedý." "Dobře, vyberu si podle něj šaty." řekla Pansy a odběhla. Draco se chytil za hlavu. Panebože, šel bych radši s kýmkoliv jiným, jenom ne s Pansy.

"Draco, tak pojď už!" Pansy ho tahala za rukáv ke schodům do Velké síně. Vůbec se mu tam nechtělo. Nesnášel tyhle společenské akce, kdy musel předstírat, že se dobře baví. Pomalu scházel dolů a snažil se co nejméně dotýkat Pansy. Nesnášel ji, ale musel se s ní bavit kvůli otci, který se přátelil s jejími rodiči. Samozřejmě, že to také byli Smrtijedi. Zamířili ke stolům, které byly rozestavěny kolem stěn tak, aby vznikl co největší taneční prostor.

Posadili se ke stolu a Draco se rozhlížel po síni. Vypadalo to, že se všichni dobře baví. Vlastně, skoro všichni. Zastavil pohledem u nebelvírského stolu. Harry se bavil s Ginny, Ron flirtoval s Levandulí a Hermiona...Hermiona se nebavila s nikým. Draco se zarazil. "Copak Grangerová nepřišla s žádným partnerem?" zeptal se Pansy. Ta se uchichtla. "Ale přišla, jenže Weasley se zřejmě rozhodl vyměnit partnerky! Patří jí to. Nemá se chovat tak nafoukaně. Půjdeme si zatancovat, Draco?"

Po několika tancích se Draco omluvil a vyběhl ven ze síně. Zastavil se v chodbě vedoucí k síni, opřel se o stěnu a zavřel oči. Ale copak, Malfoyi? Snad tě tvoje partnerka neunavila? Draco se prudce otočil. "Grangerová! Ty mě snad špehuješ, nebo co?" zatvářil se vztekle. Až teď si všiml, že Hermiona sedí na zemi hned vedle něj, opřená o zeď. "Nefandi si, Malfoyi. Jestli ti to náhodou nedošlo, byla jsem tu první. Ale pokud ti to vadí, ráda odtud odejdu." Hermiona začala vstávat, ale Draco si najednou sedl vedle ní. "Mě to neobtěžuje, ale co tvůj přítel?" zeptal se posměšně. "O Rona se nestarej, Malfoyi." "Copak? Vy jste se snad pohádali? To mě vážně mrzí! Co je to za kluka, co nechá svou holku o samotě na plese, a sám přitom flirtuje s jinou?" ušklíbl se Draco. "Ty máš co mluvit, Malfoyi. A co ty a Pansy? Ta ignorace z tvé strany, to ji musí chudinku mrzet, nemyslíš?" podotkla jedovatě Hermiona. "Já s Pansy nechodím. Jenom jsme spolu přišli na ples. Pokud to ona bere jinak, její problém. Ale co ty a Ronánek?" řekl škodolibě. "Neprovokuj mě, Malfoyi!" "Ale copak? Snad ti nevadí, že Weasley kouká po Levanduli? Jasně, že nevadí. Ty jsi přece jen obyčejná mudlovská šmejdka!"

V tu chvíli byla Hermiona na nohou a vytáhla hůlku. Draco udělal to samé. "Mdloby na tebe!" vykřikla Hermiona, ale Draco včas stihl vytvořit štít a ona měla co dělat, aby se vyhla odraženému kouzlu. "No tak, Grangerová! Jiné kouzlo neznáš?" posmíval se Draco. Ať se jakkoliv snažila, Malfoy byl vždycky rychlejší a dokázal číst její myšlenky. "Na mě nemáš, Grangerová! Musíš..." Draco nestihl doříct co chtěl, protože ho zasáhlo Hermionino kouzlo, které ho odhodilo skoro přes celou chodbu. "Co to sakra bylo?" ptal se zmateně Draco, když se sbíral na nohy.

"To by mě také zajímalo!" zahřímal za nimi hlas profesorky McGonagallové. Aniž si toho všimli, jejich souboj přilákal publikum. "Strhávám oběma kolejím padesát bodů a po prázdninách vás čeká týdenní trest!"

7. kapitola - Na ošetřovně

1. března 2006 v 16:28 | Clarissa |  Věštba
"Pane profesore! Už se probírá!" řekla madam Pomfreyová. "Děkuji, Poppy. Můžeme za ním?" zeptal se Brumbál. "Ano, ale jen vy a profesor Snape. Nikdo jiný. Jen na chviličku!" "Ale samozřejmě." řekl Snape a společně s Brumbálem vešli na ošetřovnu.

"Draco, jak je ti?" ptal se Snape. Draco namáhavě otevřel oči. "Hrozně mě bolí hlava. A noha." dodal překvapeně Draco. "Ano, při tom pádu jste si zvrknul kotník. "Při pádu? Jakém pádu?" "Vy si to nepamatujete?" zeptal se opatrně Brumbál. "Naposledy si pamatuju, jak jsme s Pottrem letěli pro zlatonku..." "Ano, vyhrál jste nám zápas." řekl potěšeně Snape. "Vybavujete si ještě něco?" zeptal se Brumbál. "Zbytek mám zamlžený. Nevím, co je realita, a co sen. Zdálo se mi, že nade mnou stojí Grangerová..." řekl potichu Draco a Brumbálovi neušlo, že se přitom začervenal. "To se vám nezdálo..." začal mluvit Snape, ale přerušila ho madam Pomfreyová, která vešla do místnosti. "Tak, teď všichni ven. Už jste tu byli dost dlouho, Draco potřebuje klid!" zavelela přísně. Poté, co profesoři odešli, podala Dracovi lektvar na spaní.

"Co myslíte, že se Malfoyovi stalo?" ptal se Ron svých přátel, když se všichni sešli v nebelvírské společenské místnosti. "Já nevím," odpověděl Harry, "ale zeptej se tady Hermiony, ta by o tom mohla něco vědět!" "O čem to mluvíš, Harry?" ptala se Hermiona. "To ty jsi hned spěchala Malfoyovi na pomoc. Vypadala jsi, jako kdybys přesně věděla, co se s ním děje!" řekl vztekle Harry. "Harry má pravdu. Co víš o Malfoyovi? Nebo s ním snad něco máš?" ptal se Ron s vyčkávavým pohledem. "Jste oba směšní! Radši půjdu a nechám vás, abyste se vzpamatovali. Chováte se jak malé děti. A to jen proto, že konečně chytil zlatonku někdo jiný než Harry!" urazila se Hermiona a vyběhla z místnosti.

Jak si o mně můžou myslet, že mám něco s Malfoyem? K tomu bych se nikdy nesnížila! vztekala se Hermiona. V mysli se však stále vracela k Dracovi. Draco, svíjící se na zemi bolestí a prosící ji o pomoc. Vypadal tak bezmocně...Musím zjistit, co s ním je! řekla si Hermiona a zamířila na ošetřovnu. Bylo už chvilku po večerce, takže na ošetřovně nikdo nebyl. Madam Pomfreyová odešla za Brumbálem, a tak jí nestálo nic v cestě. Pomalu přistoupila k Dracovu lůžku. Vypadalo to, že má zlý sen. Zmítal se z jedné strany na druhou a po tváři mu stékaly kapičky potu.

"Ššš, Draco, klid!" zašeptala Hermiona. Draco sebou ale házel čím dál víc. "Ne, já nic neudělal! Ještě ne, prosím!" začal křičet ze spaní. "Draco, prober se!" vykřikla Hermiona a položila mu ruku na rameno. Draco se najednou probudil. Rychle ucukla rukou zpátky, ale on byl rychlejší a chytil ji.

"Grangerová." řekl unaveně. "Malfoyi." "Co tu děláš?" "Chtěla jsem vědět, jak ti je. Vypadal jsi vážně zle." "Budu v pořádku. A nedělej se, že tě to zajímá." řekl vztekle. "Fajn!" odsekla Hermiona a chystala se k odchodu, ale Draco pořád držel její ruku ve své. "Stůj!" skoro vykřikl. "Chci vědět, co se tam přesně stalo." Draco na Hermionu upřel svůj pronikavý pohled. "No, chystal ses přistát na zemi, ale najednou jsi ztratil vědomí a spadl jsi. Chvíli jsi ležel bez hnutí, ale pak jsi se začal zmítat a křičet bolestí." "Stála jsi nade mnou..." "Ano, stála. Poslala jsem je všechny pryč, viděla jsem, jak tě to ničí. Pak jsem na tebe použila kouzlo a profesor Snape tě přenesl sem." Chvíli bylo ticho. "Proč jsi mi pomohla?" zeptal se Draco. "Jak jsem řekla, viděla jsem, že tě to ničí. Příliš mnoho cizích myšlenek v hlavě může člověku uškodit." odpověděla Hermiona a zvědavě se na Draca podívala. "Takže to víš." povzdechl si Draco.

"Ano, vím. Už od toho setkání ve vlaku, ale nebyla jsem si jistá. Ale pak se ta tvoje schopnost projevila znovu..." "Divím se, že sis to nenašla v nějakých knížkách, Grangerová." ušklíbl se Draco. "Nenašla jsem si to, protože to tam není. Bohužel musím říct, že jsi jediný kouzelník s touto schopností." Hermiona se otočila a šla ke dveřím. "Grangerová, co jsi to na mě použila za kouzlo?" zakřičel na ni, ale to už byla pryč.