Duben 2006

Tak co vy na to?

28. dubna 2006 v 2:02 | Clarissa |  Krok za krokem
Tak, první kapitolku bychom už měli. Teď je to jen a jen na vás :o))). Jo, ještě něco. Nezapomeňte mi prosím k vašemu mailu připsat název kapitolky :o))).

Příjemnou zábavu

1. kapitola - Bouřlivá noc

28. dubna 2006 v 2:00 | Clarissa |  Krok za krokem
Byla bouřlivá noc. Všichni studenti a profesoři bez vyjímky spali. Vlastně, až na jednu vyjímku. Tou vyjímkou byl on. Severus Snape. Už jen to jméno budilo hrůzu. Severus Snape. Nenáviděný profesor lektvarů. Bývalý Smrtijed. Postrach školy. A právě tento postrach školy seděl ve svém kabinetu a opravoval testy. Jediné světlo, které používal, byla hořící svíce.

"To snad není pravda." povzdechl si. "No viděl svět někdy větší bandu ubožáků, než jsou nebelvírští?" Od strnulého sezení ho bolelo celé tělo, a tak se protáhl. Promnul si oči a rozhlédl se po místnosti. Byly už dvě hodiny ráno, ale on neměl na spánek ani pomyšlení. Poslední dobou ani spát nemohl. Vlastně, už od loňského roku nemohl spát. Tou příčinou byla ona.
Severus zamkl kouzlem svůj kabinet a vydal se do své ložnice. Na poslední chvíli si to ale rozmyslel. Potřeboval si pročistit hlavu. Potichu zaklel. Stejně mu nic nepomůže. Ani tyhle noční toulky, které tak miloval. Měl jí plnou hlavu. Jako by nestačilo, že ji vídal každý den. Muselo se mu o ní i každou noc zdát. Byla nádherná. Její omamná vůně ho zasahovala všude, kam vkročil.
Sakra, Severusi! Musíš začít myslet konečně na něco jiného! vztekal se. Ale na co? Na to, že každý den musím mít dvě tváře? Na to, že se blíží den posledního zúčtování mezi Voldemortem a Potterem? Na to, že nikdy nebudu moct být šťastný? Ne. To radši budu myslet na ni.
Severus dal průchod svým vzpomínkám. Už je to dávno, co měl někoho rád. Moc dávno. Ale tehdy, tehdy to bylo jen přechodné pobláznění. Nyní to pro něj bylo něco nového. Cit, o kterém si myslel, že ho nikdy nepozná. Lásku. Miloval ji. Dokázala rozjasnit celý jeho den. Byl jí posedlý. Toužil po ni. I přesto, že věděl, že jeho srdce nebude nikdy vyslyšeno.
Ani si neuvědomil, jak dlouho se prochází. Začalo svítat. První paprsky slunce dopadaly na chladné stěny bradavického hradu. Pomalu se vydal zpátky do své ložnice. Zahnul za roh, když v tom do někoho vrazil. Severus vytřeštil oči. "Vy???"

Jdeme na to :o)))

28. dubna 2006 v 1:08 | Clarissa |  Krok za krokem
Tak, lidičky, je to tady :o)!

Vítejte v nové rubrice, která se jmenuje Krok za krokem. Upozorňuji, že je to pouze prozatímní název, protože je jen a jen na vás, jak se povídka bude nakonec jmenovat. A navíc, je také jen a jen na vás, jak se bude vyvíjet děj této povídky! Asi si myslíte, že mi hrabe, ale není to tak. I když, možný to je :o))). No, radši nebudu rozpitvávat svoji pošahanou mysl, a seznámím vás s podrobnostmi. Já napíšu první kapitolu povídky, do které umístím pár postav (samozřejmě se povídka bude týkat Harryho Pottera a spol.). Vaším úkolem bude poslat mi na můj mail další kapitolu. Já z došlých kapitol vyberu tu nejlepší a uveřejním ji. Pro vás je to výhoda, jelikož budete moct sami ovlivnit průběh povídky, charakteristiku postav a žánr. Myslím, že je to i šance pro začínající povídkáře fanfiction. Tak co vy na to? Jo, ještě malé upozornění. I přesto, že já vyberu na začátku pár postav, není nutnost dál o nich psát! Jen dbejte na to, aby patřičné kapitoly navazovaly...

Vaše pošahaná Clarissa

P. S. Můj mail je McMarta@seznam.cz
P. S.2 Do komentářů k tomuto článku prosím napište, zda se chcete této stupidity účastnit, nebo ne :o)))

21. kapitola - Nová moc

28. dubna 2006 v 0:24 | Clarissa |  Věštba
"Hermiono, posloucháš mě vůbec? Haló, jsi tu?" mával jí rukou před očima Ron. "Co? Jo, promiň. Zamyslela jsem se. Co jsi říkal?" probrala se Hermiona. "Ptal jsem se tě, jestli s náma půjdeš dneska do Prasinek. Hermiona se zatvářila sklíčeně. "Promiň, Rone, ale už jsem slíbila Dracovi..." "Jo, jasně." přerušil ji Ron. "Poslední dobou na nás vůbec nemáš čas. Nejspíš zapomínáš, kdo jsou tví kamarádi." řekl vztekle a odešel. "Ron má pravdu, Hermiono." řekla tiše Ginny. "Já vím. Nic mu nevyčítám. Vyčítat můžu jedině sama sobě. Musím s tím něco udělat."
Hermiona se nenápadně vytratila ze společenské místnosti. Potřebovala být chvíli sama. Poslední dobou se necítila ve své kůži a bylo to na ni dost znát. Často byla podrážděná a nepříjemná na všechny kolem sebe. Dokonce i na Draca. Kvůli tomu se posledních pár dní dost hádali. Mrzelo ji to, ale nevěděla, co má dělat. Půjdu se projít ven. Třeba tak přijdu na jiné myšlenky...pomyslela si.
Ačkoliv bylo ještě ráno, sluneční paprsky ji hřály po celém těle. Nevěděla, čím to je, ale už po chvíli se cítila hrozně vyčerpaná, a tak se posadila pod nejbližší strom a opřela se o něj. Něco se mnou je. Možná jsem nemocná. Asi bych měla zajít za madam Pomfreyovou...Hermiona zavřela oči a chvíli jen tak seděla, ale po pár minutách ji vyrušily něčí kroky. "Ahoj Hermiono!" ozval se vedle ní zvučný hlas. "Ahoj Hagride, jak se máš?" pozdravila ho Hermiona. "Já dobře, ale ty nevypadáš nejlíp. Jsi v pořádku?" zeptal se ustaraně. "Jasně, že jo. Jenom jsem nějak moc unavená." Hagrid se na ni zkoumavě zadíval.
Vážně nevypadáš nejlíp, děvče. Hermiona se postavila na nohy. "Já vím, Hagride." Hagrid se na ni překvapeně podíval. Co? "No, že nevypadám nejlíp." Hagridův pohled byl čím dál víc pronikavější. "To tedy nevypadáš." Měla bys zajít za madam Pomfreyovou... "Jo, máš pravdu. Asi za ní zajdu." řekla Hermiona. Hagrid vytřeštil oči. "Co je s tebou, Hagride? Vypadáš, jako bys viděl ducha!" zasmála se Hermiona. "No nic, půjdu zpátky, Draco na mě už čeká. Měj se!" rozloučila se Hermiona a zanechala za sebou užaslého Hagrida.
Jakmile vešla do školy, rozbolela ji hlava. Snažila se co nejrychleji projít davem studentů, který se hnal k východu ze školy. Byl čas odchodu do Prasinek. Bože, Filch zase kontroluje...Co si dnes koupím na sebe?...Konečně na chvíli vypadnu...Hermiona se chytila za hlavu. Co to se mnou je? Proč dnes všichni mluví tak nahlas? Náhle se jí podlomila kolena. Hele, to je Hermiona...Proboha, co se jí stalo?...Proč tady leží? Hermiona už tu bolest nemohla vydržet. Draco! Kde jsi? Potřebuju tě!
Draco stál u schodiště, na místě jejich setkání a nervózně ji vyhlížel. Po chvíli se rozhodl, že na ni počká venku a začal se prodírat davem studentů. V tom se kousek od něj ozval výkřik. Ohlédl se, ale přes hromadu spolužáků nikoho neviděl. Najednou ho někdo chytil za ruku. Byla to Ginny. Zmateně se na ni podíval. "Draco, rychle! Hermioně něco je!" vykřikla a táhla ho zpátky ke schodišti. Konečně ji uviděl. Ležela na zemi a svíjela se v bolestivých křečích. Draco se vyděsil. Rychle ji vzal do náručí a odnášel ji na ošetřovnu.
Hermiono, co se ti to proboha stalo? "Já nevím, Draco." zašeptala Hermiona. "Malfoyi!" ozvalo se za nimi. Byli to Harry a Ron. "Co je jí?" ptal se Harry. "To netuším, Pottere." "Kam ji neseš?" "Na ošetřovnu, kam jinam?" odsekl Draco. Ty parchante! Jestli jsi jí něco udělal, zabiju tě! pomyslel si Ron. "Nic mi neudělal, Rone!" řekla potichu Hermiona. Draco se na chvíli překvapeně zarazil. "Co je? Proč zastavuješ?" ptal se Ron. "Teď mě vy dva dobře poslouchejte. Jestli chcete jít s námi, pojďte, ale buďte zticha. A jděte od nás co nejdál!" poručil jim. "Co si to dovoluješ?" vyjel na něj Harry. "Sklapni, Pottere! A udělej prosím to, co říkám!" Draco zrychlil krok. Miluju tě, Hermiono. Nedovolím, aby se ti něco stalo... "Taky tě miluju, Draco." zašeptala.

Draco ji položil na nejbližší lůžko. Hermiona zasténala. "Hrozně to bolí!" "Já vím. Neboj, brzy tě to přejde." "Malfoyi! Co je jí? Jestli jsi jí něco udělal..." řekl výhrůžně Ron. V tu chvíli vešla do místnosti madam Pomfreyová. Harry a Ron užasle sledovali, jak ji Draco odtáhl dál od nich a něco jí pošeptal. Ta jen pokývala hlavou a rychle odešla. Co to mělo znamenat? pomyslel si Harry. "Do toho tobě nic není, Pottere." řekl Draco. Harry zalapal po dechu. "Jak...jak..." začal koktat. "To je jedno." mávl rukou Draco.
Do místnosti se přihnal profesor Brumbál, následovaný Snapem. Harry s Ronem se na sebe udiveně podívali. "Pane Malfoyi, jak jí je?" zeptal se Snape. Harry užasl ještě víc. Bylo to poprvé, co viděl Snapea dělat si o někoho starost. "Má bolesti." odpověděl Draco. "Hagrid nás informoval o tom, že..." Brumbál se zarazil, když si všiml Harryho a Rona. "Pak jsme potkali madam Pomfreyovou. Řekla nám, že jste přinesl slečnu Grangerovou sem. Je pravda, že..." Brumbál svou otázku nedokončil a zadíval se na Hermionu. "Ano, je to pravda." řekl tiše Draco.
"Může nám konečně někdo říct, o co tady jde?" řekl vztekle Harry. "Je to naše kamarádka!" "To bych taky ráda věděla." ozvala se Hermiona. Všechny pohledy se stočily na ni. Draco přistoupil k jejímu lůžku. Hermiono, podívej se na mě. Hermiona zvedla hlavu a podívala se mu do očí. "Proč? Co se děje?" zeptala se. Nevšimla jsi si na naší komunikaci něčeho zvláštního? "Ne..." odpověděla Hermiona, ale pak se zarazila, když si uvědomila, že Draco vůbec nepohybuje rty. Proboha! "Přesně tak, Hermiono. Čteš mi myšlenky."

5. kapitola - Ráno moudřejší večera

25. dubna 2006 v 2:54 | Clarissa |  Příliš málo času
První paprsky slunce rozzářily celý pokoj. V tu chvíli Hermiona otevřela oči. Na tváři se jí objevil úsměv. Sama nechápala, jak je možné, že má tak dobrou náladu. Potichu vstala, aby nevzbudila své spolubydlící, oblékla se a vyšla z ložnice. Bylo ještě moc brzy na snídani, a tak se rozhodla, že půjde do knihovny. Chtěla si sednout na své oblíbené místo, ale pak si všimla chlapce, který seděl úplně vzadu opřený o stůl a spal. Pomalu k němu přistoupila. Proboha, vždyť je to Remus! Opatrně s ním zatřásla.

"Co? Co se děje?" vykřikl Remus a vyskočil na nohy. "Klid, to jsem já, Hermiona." Remus se zase posadil. "Co tady děláš tak brzy?" zeptal se. Hermiona se na něj pečlivě zadívala. Vypadal hrozně. Oblečení měl místy roztrhané a na rukou se mu rýsovaly dlouhé šrámy. "Jak ti je?" "To nic. Jsem jen hrozně unavený. Vrátil jsem se dnes hodně brzy a..." "Mně nemusíš lhát." přerušila ho Hermiona. Remus se na ni překvapeně zadíval. "Jak to myslíš?" zeptal se opatrně. "Já vím, že jsi vlkodlak." "Proboha." zašeptal a položil si hlavu do dlaní. "Ví to ještě někdo další?" Hermiona uhnula pohledem. "Ano. Díky tvému kamarádovi Siriusovi to ví ještě jeden člověk." "Kdo?" zeptal se vyděšeně Remus." "Severus Snape."

"Tak to je konec." Hermiona mu položila ruku na rameno. "Ne, myslím, že není." Remus se na ni překvapeně zadíval. "Jak to můžeš vědět?" "Severus není tak špatný, jak si všichni myslíte. Ano, je to člověk plný záště, ale kde se v něm ta zášť asi bere? Od prvního ročníku je šikanován Jamesem a Siriusem. V málokterém člověku by se pak neprobudila nenávist." "Já vím, Hermiono. A je mi to hrozně líto! Měl jsem je zastavit. Ale nenašel jsem odvahu. Zasloužím si, aby mě udal." "Ne, to ne. Myslím, že to neudělá. A teď pojď, půjdeme na snídani." Hermiona mávla hůlkou a Remusovo oblečení bylo jako nové. "Děkuju, Hermiono." zašeptal Remus. "Nemáš zač." Hermiona se vydala ke dveřím. "Počkej! Jak vlastně víš, že jsem vlkodlak?" vykřikl za ní. Hermiona se otočila a mrkla na něj. "Tajemství..."

Hermiona se rychle vrátila do sklepení pro věci. Ve společenské místnosti narazila na Severuse, který seděl v křesle. "Tady jsi! Čekám na tebe." "Já..." zakoktala se Hermiona. Cítila, že se začíná červenat. Nedokázala se mu podívat do očí. "Byla jsem se projít." Severus vstal a přistoupil k ní. Její srdce se rozbušilo neuvěřitelnou rychlostí. Pomalu natáhl ruku a zastrčil jí za ucho uvolněný pramínek vlasů. Hermiona se zachvěla. "Severusi..." zašeptala a zavřela oči. Po chvilce se už dokázala ovládat a znovu je otevřela. "Měli bychom jít na snídani." "Máš pravdu." řekl chraplavě Severus.

Ve Velké síni se posadili na svá místa a chystali se pustit do jídla, když v tom ke stolu přistoupili dva chlapci. Hermiona udiveně vzhlédla. Byli to James a Sirius. Severus zbledl. Hermiona ho vzala za ruku a povzbudivě se na něj usmála. "Co chcete?" zeptal se odměřeně. Sirius se díval do země. "Chci se ti omluvit, Snape. V noci jsem to vážně přehnal. Jsem idiot. Nedošlo mi, co všechno tím způsobím." "Snad poprvé v životě máš pravdu, Blacku. Vážně jsi idiot." poznamenal sarkasticky Severus. Hermiona se uchichtla a vysloužila si tím Siriův vražedný pohled. "Takže omluvu přijímáš?" zeptal se nejistě James. "Jo. A teď vypadněte! Rád bych se v klidu nasnídal." Oba kamarádi rychle odběhli.

"Jsem na tebe hrdá, Severusi." zašeptala Hermiona. Pořád ještě se drželi za ruce. Nad nimi se objevil stín a Hermiona vzhlédla. Byl to Remus. Tak nervózního ho ještě nikdy neviděla. "Severusi..." začal Remus, ale Severus ho přerušil. "Nic neříkej. Já vím, že ty za to nemůžeš." Remus se na něj nevěřícně podíval. "Díky Hermioně jsem pochopil, jak těžké to musíš v životě mít. Rozhodl jsem se, že na celou tuhle noc zapomenu." "Děkuju, Severusi. Ani nevíš, jak moc jsem ti vděčný." Remus napřáhl ruku. Severus zaváhal, ale nakonec ji přijal. Hermiona se usmívala. "Remusi, co kdybys s námi posnídal?" zeptala se. Remus se podíval na Severuse, a ten kývl hlavou. "Posaď se."

"To je neuvěřitelné." řekla s užaslým výrazem profesorka McGonagallová. Brumbál se uznale usmál. "Je vidět, že slečna Grangerová je opravdu silná osobnost. Je to první člověk, kterému se podařilo spřátelit Zmijozel s Nebelvírem." "No já nevím, Albusi. Neřekla bych, že z nich jsou přátelé." odporovala profesorka. "Ještě nejsou, Minervo, ale budou. Slečnu Grangerovou jen tak něco nezastaví..."

"Nechceš se projít?" zeptal se po vyučování Severus Hermiony. "Proč ne?" odpověděla. Chvili bylo ticho, než Severus konečně promluvil. "Děkuju, Hermiono." "Za co?" zeptala se překvapeně. "Nevím, jak jsi to udělala, ale díky tobě se najednou cítím lepší." "Ty jsi lepší člověk. To nepřišlo z ničeho nic. Jen jsi to v sobě dlouho ukrýval." "Možná máš pravdu, ale díky tobě se teď cítím jako úplně jiný člověk." Hermiona se na něj dlouze zadívala. "Opravdu chceš zapomenout na celou dnešní noc?" zeptala se tiše. Severus se pousmál. "Ne. Jednu vzpomínku bych si rád uchoval..." Opatrně ji vzal za ruku a přitáhl si ji. Hermiona se začervenala. "Vážně? A jakou?" Severus ji pohladil po tváři. "Tuhle..." zašeptal těsně před tím, než ji políbil.

20. kapitola - Hádka

19. dubna 2006 v 17:56 | Clarissa |  Věštba
Za týden madam Pomfreyová usoudila, že už jim nic nehrozí, a tak Draco s Hermionou mohli opustit ošetřovnu. Hermiona se tvářila nešťastně. Nikdo, kromě Ginny, ji nepřišel navštívit. Draco ji objal. "No tak, netvař se tak! Všechno bude dobrý, uvidíš!" "To doufám."

"Hermiono!" vykřikla Ginny, když ji uviděla vcházet do nebelvírské společenské místnosti. "Jsem ráda, že jsi zpátky." "Já jsem taky ráda, Ginny." Hermiona se nervózně rozhlédla po místnosti. "A co Harry a Ron? Jsou tady?" Ginny uhnula pohledem. "Je mi to jasné. Radši se někam vypařili, co?" "Bohužel máš pravdu, Hermiono. Jsou hrozní." Hermiona si tiše povzdechla a vydala se s Ginny na snídani.
"Hele, támhle jdou!" sykla Ginny, když seděly u stolu. Jakmile si Harry a Ron všimli Hermiony, otočili se a zamířili ven ze síně. To už ale Draco nevydržel a vstal. "Proboha, co to dělá?" vyhrkla Hermiona, když viděla, že jde směrem k Harrymu. "No, to bude zajímavé." řekla Ginny. Draco se zastavil těsně před dvojicí kamarádů. "Stůjte!" přikázal jim. V tu chvíli si jich všimli ostatní spolužáci a celá síň ztichla. "Co chceš, Malfoyi?" zeptal se ostře Ron. "Chci vám říct, že jste ti největší hlupáci pod sluncem." odpověděl Draco. Ron po něm chtěl skočit, ale Harry ho zastavil. "Nevšímej si ho, nestojí nám za to!" řekl mu a oba se vydali znovu ke dveřím.
"Fajn! Mě si ignorujte jak chcete, mně to vadit rozhodně nebude. Ale Hermiona si to nezaslouží!" vykřikl Draco. "Že zrovna ty mluvíš takhle!" vybuchl Harry. "To ty si nezasloužíš ji! Takovej parchant jako ty..." "TAK DOST!" okřikla je Hermiona a zamířila k nim. "Opovažte se ho urážet!" "Sakra Hermiono! Jak se ho můžeš zastávat? Po tom všem, co nám udělal?" zeptal se Ron. "Protože se změnil. A taky proto, že ho miluju." odpověděla Hermiona a objala Draca. Síní se rozlehl šepot spolužáků. "Myslel jsem, že jsi naše kamarádka." řekl nevěřícně Harry. "To jsem. A vždycky budu." "Ne, když jsi s ním." odsekl Ron.

"Kluci, vy jste vážně děsný!" vložila se do toho rozhořčeně Ginny. "Ty jí to schvaluješ?" zeptal se Harry. "Já tady nejsem od toho, abych jim dávala požehnání. Neříkám, že jsem ráda, že si vybrala zrovna Malfoye, ale toleruju to. A to samé byste měli udělat vy dva!" "Díky, Ginny." řekl Draco. Harry se na něj výhrůžně podíval. "To nikdy!" "Ach, Harry. Ty jsi takový sobec!" vyhrkla Hermiona. "Cože?" zarazil se překvapeně Harry. "Ron taky. Oba se chováte, jako kdybychom vám já a Ginny patřily. Ron vám váš vztah schvaluje jen proto, že jsi jeho nejlepší přítel. Kohokoliv jiného by přizabil. A když si já, vaše nejlepší kamarádka někoho najdu, neustále mi to vyčítáte. Nejdřív Viktor, teď Draco." Harry s Ronem se zarazili. "Kdyby sis ale našla někoho normálního, někoho..." "A koho? Vždyť nikdo není vám dvěma dost dobrý!" vykřikla Hermiona a s pláčem vyběhla ze síně. Draco se vydal rychle za ní. Oba kamarádi sklopili hlavu.
"To jsme vážně tak hrozní?" zeptal se potichu Ron. "Jo, to teda jste. To si neuvědomujete, že je teď vaše nejlepší kamarádka konečně šťastná?" kroutila hlavou Ginny. "Ale proč zrovna Malfoy?" povzdechl si Harry. "Lásce neporučíš. A navíc, Draco je do Hermiony blázen." "Jak to můžeš vědět? Vždyť je to syn Smrtijeda!" odsekl Ron. "Jo, přesně tak. Syn Smrtijeda, který se odvážil riskovat a před celou školou šel za svými dvěma nepřáteli, aby se usmířili. A proč? Protože Hermionu miluje a je pro ni ochoten udělat všechno. Tomu říkám odvaha!" řekla Ginny a zamířila pryč. Ron se podíval na Harryho. "Ginny má pravdu, kamaráde." "Jo, bohužel to tak nejspíš bude." povzdechl si Harry a oba se společně vydali pryč.
"Hermiono, neplač!" snažil se ji utěšit Draco. Jednou rukou jí stíral slzy a druhou ji hladil po vlasech. "Ach, Draco. Proč všechno musí být tak těžké?" "Hermiono!" ozvalo se za nimi. Hermiona se otočila a uviděla své dva kamarády, jak k nim celí uřícení běží. Obrátila se k nim s kamenným výrazem ve tváři. "Co chcete?" zeptala se. "Omluvit se." řekl tiše Harry. Hermiona překvapeně povytáhla obočí. "Omluvit se?" "Jo." řekl Ron. "Tobě...i tady Malfoyovi." Draco se zatvářil ještě překvapeněji než Hermiona. "Ginny se do nás pořádně pustila, když jste odešli. A my si uvědomili, že se vážně chováme jako hlupáci." Hermionin výraz zněžněl. "Mír?" zeptal se nejistě Harry. "Jasně, že jo!" vyhrkla Hermiona a oba své kamarády objala. Po chvíli k nim přistoupil Draco a napřáhl ruku. Harry na chvíli zaváhal, ale pak ji stiskl. "Fajn, Malfoyi. Budu se tě snažit kvůli Hermioně tolerovat. Ale nečekej, že z nás budou kamarádi!" Draco se ušklíbl. "Je mi to naprosto jasné, Pottere!"

19. kapitola - Dva

13. dubna 2006 v 0:48 | Clarissa |  Věštba
Oba kamarádi zůstali stát jako opaření. První se vzpamatoval Harry. "Ty...ty jeden zatracenej..." vykřikl a chtěl se na Draca vrhnout. "Harry, dost!" zarazila ho Hermiona a rychle se před Draca postavila. Z toho pohybu se jí zamotala hlava, ale Draco ji zachytil. "Hermiono! To nemůžeš myslet vážně." zašeptal Ron. "Myslím to smrtelně vážně." odpověděla Hermiona. "Miluju Draca." Snape a Brumbál se na sebe pobaveně podívali. Draco si jejich pohledu všiml a zatvářil se nechápavě. "Hermiono, my jsme tví kamarádi..." spustil Harry, ale Hermiona ho zastavila. "Ano, jste mí kamarádi, a já doufám, že mě pochopíte. Vím, že to pro vás nebude snadné..." "Snadné? To teda rozhodně nebude. Z ničeho nic nám oznámíš, že chodíš s Malfoyem a myslíš si, že z toho budeme nadšení? To ani omylem." vyštěkl Ron a vyšel z ošetřovny. Harry ho následoval.

Hermioně do očí vytryskly slzy. Draco ji objal a snažil se ji utěšit. "Nebojte se, slečno Grangerová. Dejte jim chvíli čas, než je přejde vztek. Uvidíte, že za pár dní to bude dobré." řekl jí Brumbál. Draco se na něj podíval. "Proč mám pocit, že jste vůbec nebyl překvapený, že spolu s Hermionou chodíme? Proč mám pocit, že o nás víte víc než kdokoliv jiný?" zeptal se ho. Brumbál se zachmuřil. "Je to tak, pane Malfoyi. Vůbec jsem nebyl překvapený, že jste do sebe zamilovaní." Brumbál se podíval na Snapea. Draco nevěřil svým očím. "Vy jste to věděl taky?" "Ano, věděl." odpověděl Snape. "Ale...jak je to možné?" ptala se Hermiona. "Už delší dobu pana Malfoye sledujeme. A od jisté doby i vás." "Cože?" vyhrkla Hermiona. "Ale proč? A co znamená to od jisté doby?" Draco se tvářil vztekle. "Od toho školního trestu, nemám pravdu?" "Ano." odpověděl tiše Snape. "Sakra! Ale můžete mi konečně někdo říct, proč?"

"Pana Malfoye sledujeme už od začátku školního roku, kdy se u něj nečekaně objevila schopnost číst myšlenky." odpověděl Snape. Draco se na něj nechápavě zadíval. "Je to dlouhý příběh." povzdychl si Brumbál. "Tak spusťte, docela rád bych ho slyšel!" odsekl Draco. "Kdysi dávno byla vyřčena jedna věštba. Věštba o dvou lidech, kteří získají obrovskou moc. Moc větší než..." "Síla zla." přerušila ho překvapeně Hermiona. "Ano, přesně tak." "Ale co to má s námi společného?" zeptala se. "Věštba neurčila nic konkrétního. Jen...jen, že to budou dva chlapci se silou tak velkou, aby dokázali porazit zlo." Brumbál se odmlčel. "Ale co to má snámi společného?" opakovala svůj dotaz Hermiona. "Tím prvním chlapcem se stal tady pan Malfoy. Druhým chlapcem...jste se stala vy." ušklíbl se Snape. Hermiona na něj vyjeveně zírala. "Ale jak...já přece nejsem kluk, pokud vím." Draco se uchichtl. "Ne, to teda opravdu nejsi." Snape po něm hodil vražedným pohledem.

"Nevíme, jak je to možné. Věštba jasně určila, že to budou dva chlapci." "Tak proč se domníváte, že já..." vyhrkla Hermiona. "Objevili jste nápis, který byl určen právě vám a přečetli ho. Tím jste zpečetili svůj osud." "Ale to je nemožné. Jak bych tím druhým mohla být já? Já přece nemám žádný zvláštní dar jako Draco." "A co váš štít, slečno Grangerová?" opáčil Snape. Hermiona se zarazila. "Fajn." řekl Draco. "Budeme tedy předpokládat, že je to pravda. Co s námi bude dál?" Brumbál začal přecházet po místnosti. "Vaše moc se bude postupem času vyvíjet." "Chcete říct, že ještě není úplná?" podivila se Hermiona. "Zdaleka ne. A bohužel ani nevím, jaký druh schopností se u vás vyvine..." "To je teda skvělé." odsekl Draco. "A můžu se zeptat, na co nám ta úžasná moc vůbec bude?" zeptal se ironicky. "Na to, abyste pomohli Harrymu porazit Voldemorta." odpověděl Brumbál. V tom na ošetřovnu vstoupila madam Pomfreyová.
"Je mi líto, ale návštěvy jsou u konce. Pan Malfoy a slečna Grangerová si potřebují odpočinout." "Ale nám nic není!" protestovala Hermiona. "Madam Pomfreyová má pravdu. Potřebujete klid." řekl Brumbál a spolu se Snapem odešel.
"No, to je teda vážně skvělý!" povzdechl si Draco, když za všemi zapadly dveře. "Nevěřím tomu. Prostě tomu odmítám uvěřit!" vztekala se Hermiona. Draco ji něžně políbil do vlasů a vlezl si k ní. "Nemysli na to. Nemysli teď vůbec na nic." zašeptal. Hermiona se mu stulila do náručí a zavřela oči. "Miluju tě." Draco se pousmál a objal ji. Za chvilku už oba dva spali.

4. kapitola - Úplněk

11. dubna 2006 v 2:48 | Clarissa |  Příliš málo času
"Lilly, nechápu, o čem to mluvíš." řekla Hermiona a sklopila oči. "Ale chápeš. Dneska jsem tě celý den pozorovala. Ve škole se vážně vyznáš. Trefila jsi jak do učebny lektvarů, tak do knihovny." "Ty mě špehuješ?" vyjela na ni Hermiona. "Ne, to rozhodně ne. Jen...byla jsi mi už od začátku sympatická. Promiň." zašeptala Lilly. "Ne, ty promiň. Neměla jsem na tebe tak vyjet. Omlouvám se." "Víš, co nechápu? Jak tě mohl moudrý klobouk zařadit do Zmijozelu. Spíš by ti sedl Nebelvír." "Já to taky nechápu." Lilly vzala Hermionu za ruku a pohlédla jí do očí. "Jestli mi nechceš své tajemství prozradit, nebudu tě nutit. Jen jsem doufala, že bysme mohly být kamarádky. Třeba mi budeš časem natolik věřit, že mi všechno řekneš." "Díky, Lilly." řekla Hermiona a usmála se.
Byl krásný teplý večer a Hermiona se rozhodla, že toho využije k procházce. Po večerce se nenápadně vytratila z hradu a vydala se směrem k jezeru. Najednou ji vyrušil něčí křik. Rozhlédla se kolem, a pak zůstala vyděšeně stát. Proboha! To snad ne! Vždyť je dnes úplněk! Chystala se jít zpátky do hradu, ale pak uslyšela další výkřik. To je Snape! pomyslela si Hermiona a rychle se rozeběhla k vrbě Mlátičce. Pár metrů od ní se zastavila. Z vrby právě vylezl James a podpíral Severuse. Sirius, který stál opodál se mu rozeběhl na pomoc.
"Jak jste se opovážili! Jak jste mu to mohli udělat?" křičela na ně. James se Siriusem se na ni překvapeně dívali. "Grangerová! Co tady děláš?" "To je snad jedno, ne? Jde spíš o to, co tady děláte vy dva!" "Jak...jak to myslíš?" vykoktal Sirius. "Myslíš si, že je vtipné říct spolužákovi, kterého nemá rád, aby šel za úplňku do vrby Mlátičky?" rozkřičela se Hermiona. "Nalákat ho tam, když ten chudák nemá ani tušení, že se v ní skrývá vlkodlak? Remus ho mohl zabít, ty idiote! Nedokáže se ovládat!" James a Sirius na ni zůstali civět s otevřenou pusou. "Jak tohle všechno víš?" zeptal se tiše James. "To je jedno. Prostě to vím!" odsekla Hermiona a zadívala se na Severuse, který se začal probírat.
"Severusi, jsi v pořádku?" zeptala se ho opatrně. Nebyl na něj hezký pohled. Na pažích se mu rýsovaly krvavé šrámy a oblečení měl roztrhané. Celý se třásl. Když se na ně podíval, Hermioně bylo hned jasné, proč se třese. Byl vzteky bez sebe. "Nenávidím vás! Bože, jak já vás nenávidím! Ale já vám to vrátím. Hned zítra se postarám o to, aby každý věděl, že je Lupin vlkodlak!" Hermiona mu pomohla na nohy. Pak se podívala na Jamese a Siriuse, kteří měli ve tváři zoufalý výraz. "Zmizte odsud!" poručila jim. "Ale..." pokusil se o protest James. "Neslyšeli jste? Zmizte! Dneska jste toho udělali už dost!"
Severus se díval, jak odcházejí. Pak se odvrátil a pohlédl Hermioně do očí. "Co tady děláš ty? Máš s tím snad taky něco společného?" zeptal se výhružně. "Ne." odpověděla tiše Hermiona. Vytáhla hůlku a jedním mávnutím zacelila všechny Severusovy rány. "Děkuju." zašeptal. "Můžeš chodit?" zeptala se. "Ano." "Fajn, projdeme se." "Teď? To myslíš vážně?" "Jo. Proč ne?" Severus jen pokrčil rameny a následoval ji. Dlouhou dobu kráčeli vedle sebe beze slova.
"Co chceš teď udělat?" prolomila ticho Hermiona. "Udat je." Hermiona se na něj smutně podívala. "To je vážně to, co chceš?" "Samozřejmě! Vždyť Lupin je vlkodlak! Je to bestie, schopná kohokoliv zabít. Je to netvor! Je to..." "Je to člověk, který bude celý život žít se svým prokletím. Se svým utrpením, které nikdy nepůjde ukončit." řekla tiše Hermiona. Severus se zarazil. Podíval se Hermioně do očí. To, co v nich viděl, byla bolest. "Neodsuzuj ho, Severusi. On za to nemůže." Hermiona měla slzy v očích. Severus k ní přistoupil a pohladil ji po tváři.
"Máš pravdu. Navíc, on jediný se ke mně choval aspoň trošku slušně, narozdíl od..." "Jamese a Siriuse." pousmála se smutně Hermiona. "Jo. Přesně tak. Kvůli Blackovi jsem se do toho dostal. Díky němu jsem málem přišel o život. Nenávidím ho, Hermiono. Vážně ho nenávidím. A Potter je úplně to samé." "Každý se jednou poučí ze svých chyb. A mám pocit, že zrovna tihle dva nejvíc." "Jak to myslíš?" zeptal se překvapeně Severus. "Zkus jim dát šanci, Severusi." "Jak bych jim mohl dát šanci? Za to, co mi celé roky prováděli? A provádět budou?" Hermiona ho vzala za ruku. "Jak by mohli dál ubližovat člověku, který jim dokázal odpustit?" Severus sklopil oči. "Pojď, už je moc pozdě. Jdeme spát. A jak se říká, ráno moudřejší večera." zasmála se Hermiona. Společně se pak vydali zpátky do hradu.

Ve společenské místnosti ji Severus zarazil. "Děkuju ti, Hermiono." "Za co?" zeptala se překvapeně. "Za to, že jsi tu pro mě byla. Za to, že jsi jediný člověk, který mě nepovažuje za umaštěného slizouna." Hermiona se na něj zářivě usmála. "Nemáš zač." zazubila se. "Jak je možné, že jsi ve Zmijozelu?" "A jak je možné, že jsi v něm ty?" opáčila. "Kvůli rodičům." zašeptal Severus. "To ale ještě neznamená, že sem patříš. Každý má takovou budoucnost, jakou si sám vytvoří." "A jaká bude tvoje budoucnost?" "Taková, jakou si vytvořím." "Máš pravdu." Severus se Hermioně podíval zpříma do očí. Hermiona se pod tím pohledem zachvěla. Jako by jí viděl až do duše. Severus na chvíli zaváhal, ale pak se sklonil a něžně Hermionu políbil. "Dobrou noc, Hermiono." Než se zmohla na odpověď, byl pryč.
Hermiona se opřela o stěnu a zavřela oči. Rukou si sáhla na rty, na které ji před chvílí Severus políbil. Při té vzpomínce se zachvěla. Severus se jí dostal pod kůži. Grangerová, co to sakra vyvádíš???

18. kapitola - V bezvědomí

7. dubna 2006 v 14:36 | Clarissa |  Věštba
"Co to sakra bylo?" vykřikl Harry a spolu s ostatními nebelvírskými rychle vyběhl ze společenské místnosti. Tam je ale zarazila profesorka McGonagallová. "Všichni okamžitě zpátky do svých kolejí! Hned!" poručila jim a rychle odešla. Ostatní se jen neradi vraceli zpátky. Harry se najednou zarazil. "Rone! Hermiona! Je někde tam venku, musíme ji najít!" rychle odběhl pro svůj neviditelný plášť. Přehodil ho přes sebe a Rona a vydali se ven. "Ale jak ji máme najít?" řekl Harry zoufale. V tom do něj šťouchl Ron. "Koukej, Támhle je Brumbál, Snape a McGonagallová. Jdeme za nimi!"
"Albusi, co to bylo?" ptala se profesorka McGonagallová. "Bohužel musím říct, že nemám tušení. Severusi, nevíte, odkud zněl ten výbuch?" Snape vytáhl hůlku a namířil ji před sebe. Z hůlky vyšlehl zářivý paprsek a ukazoval jim směr. Pomalu se za ním vydali. Když se blížili k východu z hradu, oslepilo je jasné světlo. "Támhle to je!" zašeptala profesorka McGonagallová. Všichni tři si připravili hůlky a vydali se za světlem. Harry a Ron, schovaní pod neviditelným pláštěm, je potichu následovali. Když zahli za roh, oněměli úžasem. "Proboha!" vykřikl Snape.
Před nimi se vznášela obrovská zářící koule. Byl to neuvěřitelný pohled. Koule se točila obrovskou rychlostí a její záře všechny oslepovala. Profesoři stáli jako zkamenělí. Konečně světlo trošku ustoupilo a oni mohli vidět, co je uvnitř. Přímo uprostřed točící se koule se vznášeli Draco s Hermionou. Vypadalo to, jako kdyby spali, jeden druhému v náručí. "Hermiono!" vykřikl Ron a rozběhl se směrem ke kouli. "Weasley! Co tady k čertu děláte?" vyštěkl Snape. V tu chvíli se objevil i Harry. "I Potter je tady! Jak jinak!" "Co se stalo? Co je Hermioně?" ptal se Harry. "To nevíme, pane Pottere." odpověděla profesorka McGonagallová.

"Myslím, že mám jisté tušení, Minervo." řekl Brumbál a ukázal rukou na pomalu vyhasínající nápis na stěně. Snape na něj vytřeštil oči. "Albusi, snad nechcete říct, že...to je nemožné...neuvěřitelné..." Harry se na něj zkoumavě zadíval. Poprvé viděl svého profesora lektvarů tak nervózního. "O čem to mluvíte? A vůbec, proč tady jen tak stojíte? Proč nic neuděláte?" vyhrkl. "Tady se nedá nic dělat, Harry. Jen čekat, dokud koule nevyhasne. Tím splní svůj úkol..." Brumbál se zarazil. "Jaký úkol? A proč je tam i Malfoy? Co jí udělal?" ptal se užasle Ron. "Pan Malfoy slečně Grangerové nic neudělal, nemějte strach, Weasley." odsekl Snape. V tu chvíli nápis na stěně zmizel a světelná koule se roztříštila.
Hermiona a Draco dopadli tvrdě na zem a zůstali ležet bez hnutí. Všichni k nim okamžitě přiběhli. "Minervo, sežeňte prosím madam Pomfreyovou, budeme potřebovat její pomoc." řekl tiše Brumbál a profesorka McGonagallová rychle odešla. Snape vyčaroval nosítka a spolu s Brumbálem na ně opatrně položil Draca a Hermionu. Harry se na to vyděšeně díval. "Co je jim? Budou v pořádku?" "Ano, Harry. Jen jim dej čas." Všichni se pomalu vydali na ošetřovnu.
"Brumbále, co se stalo? Proboha!" vykřikla madam Pomfreyová, když vešli na ošetřovnu. "Slečnu Grangerovou a pana Malfoye zasáhl ten výbuch. Potřebují vaši pomoc, Poppy." odpověděl Brumbál. "Samozřejmě. Počkejte prosím venku, než je prohlédnu." řekla madam Pomfreyová a zavřela dveře. To čekání bylo hrozné. Konečně se po pár minutách ve dveřích objevila madam Pomfreyová. "Tak co? Jak jim je?" ptal se Snape. "Jejich životní funkce jsou v pořádku. Divím se, po takovém výbuchu. Ale jedna věc mě udivuje ještě víc." "Jaká?" vyhrkl Ron. "Jsou hrozně zesláblí. Jako kdyby jim něco vysálo veškerou jejich sílu. Nevím, jestli chápete, co tím chci říct." "Ale ano, jistě. Jak dlouho bude trvat, než se proberou?" ptal se Brumbál. "Nevím. Opravdu nevím. Ze zdravotního hlediska jsou naprosto v pořádku. Záleží to jen a jen na nich."
"Co tím myslela? Proč se neprobírají?" ptal se rozrušeně Harry, když se za madam Pomfreyovou zavřely dveře. "Na to neznám odpověď, Harry. Jejich vyčerpání zřejmě způsobila ta světelná koule, která je obklopovala." Brumbál se odmlčel. "Ale jedno vím jistě. Až se proberou, nikdo z nich už nebude jako dřív." "Cože? Co to má znamenat?" vyděsil se Ron. "Teď ještě není čas na to, abych vám to vysvětlil. Mějte trpělivost. Tato záležitost se týká pouze slečny Grangerové a pana Malfoye." "Malfoye?" vytřeštil Harry oči. "Co s tím má on společného?" V tom se ozval výkřik madam Pomfreyové. "Brumbále! Pan Malfoy se probírá!"
Brumbál a Snape vyskočili na nohy. "Počkejte tady." řekl Brumbál Harrymu a Ronovi. "Ani nápad, jdeme s vámi! Chceme vědět, co se stalo." odsekl Ron. Brumbál si povzdechl. "Tak dobře. Ale buďte potichu." rychle vešli do místnosti.
Draco pomalu otevřel oči. "Co se stalo? Kde to jsem?" vykřikl a rychle se posadil. "Pane Malfoyi! Okamžitě si zase lehněte!" "Nic mi není!" odsekl Draco a vstal z postele. V tom jeho pohled padl na vedle ležící Hermionu. Okamžitě přiběhl k její posteli. "Hermiono! No tak, prober se!" Hermiona otevřela oči a rozhlédla se kolem. "Bože, jsem tak rád, že jsi v pořádku!" vyhrkl Draco a rychle ji políbil. Ron a Harry užasle vyvalili oči. "Co to má sakra znamenat?" vykřikl Ron a vytáhl hůlku. V tu chvíli se kolem Draca a Hermiony objevil obrovský štít a odhodil všechny na druhou stranu ošetřovny.
"Pane profesore, omlouvám se...já..." koktala Hermiona, když viděla, jak se Brumbál sbírá ze země. "O tom vašem štítu už jsem slyšel, slečno Grangerová. Je opravdu...unikátní. Jsem moc rád, že jste v pořádku." řekl Brumbál s úsměvem od ucha k uchu. "Hermiono! Vysvětlíš nám konečně, jak to, že tě tady ten mizera políbil?" zeptal se výhružně Harry. Hermiona znervózněla. Pohlédla na Draca, a když viděla odhodlání v jeho očích, obrátila se k Harrymu a začala se usmívat. "Protože na to má právo. Já a Draco spolu chodíme."

3. kapitola - Lilly

4. dubna 2006 v 12:52 | Clarissa |  Příliš málo času
"Hermiono, jak mu můžeš po tom všem věřit? Zabil Brumbála! Copak si nevzpomínáš?" "Ano, vzpomínám. Ale ty sám moc dobře víš, že to bylo dohodnuté..." Harry se zatvářil nešťastně. "Nechápu to. Jak mohl Brumbál chtít, aby ho Snape zabil?" Hermiona k němu přistoupila a položila mu ruku na rameno. "Nebyla jiná možnost, Harry. Snape se zavázal neporušitelným slibem a Brumbál o tom věděl. Buď by to udělal on, nebo Draco. A Draco nebyl schopný Brumbála zabít..." "To já všechno vím, ale proč zrovna Brumbál? Proč umírají lidé, které mám rád? Proč ne já?" "Harry, takhle na to nemysli. Všichni ti věří, že to dokážeš. Že porazíš Voldemorta a konečně bude mír." "Ale já si nevěřím!" vykřikl Harry a vyběhl z místnosti. Profesor Snape, který stál celou dobu u okna, se k ní obrátil. "Děkuji vám, slečno Grangerová. Nečekal jsem, že zrovna vy se mě zastanete. Po tom všem..."

"Haló, vnímáš mě?" Hermiona se rychle vzpamatovala a přijala nabízenou ruku. "Hermiona Grangerová." "Těší mě. Takže Krásnohůlky, jo?" "Koukejte, Srabus si nabalil holku!" Hermiona se otočila k nebelvírskému stolu, odkud se výkřik ozval. U stolu seděl tmavovlasý chlapec, který se otřásal smíchy. Najednou ztuhnul, když si všiml, že ho Hermiona propaluje pohledem. Chvíli se jeden druhému dívali upřeně do očí. Nakonec to nevydržel a otočil se zpátky. "Sirius Black." zašeptala Hermiona. "Ty ho znáš?" zeptal se udiveně. "Už jsem o něm slyšela." "Aha. Co to bylo? Nikdy jsem neviděl, že by tak znervózněl." "Nemám tušení..."

"Siriusi, co to bylo?" ptal se James. "Nevím. Ona mě tak propalovala pohledem, že to nešlo vydržet. Bylo v tom něco zvláštního...Jako kdyby mě znala." "Ale no tak, kamaráde, jak by tě mohla znát? Spíš bych řekl, že je to konečně holka, která před tebou nepadá na kolena." uchichtl se Remus. "Co to plácáš, Remusi? Já bych ji ani nechtěl. Musí být děsná, když je ve Zmijozelu..." "No já nevím. Mně připadá jako milá holka." "Remusi, vzpamatuj se. Nikdo, kdo chodí do Zmijozelu, není milý." Remus si povzdechl. "No když myslíš..."
"Slečno Grangerová, pojďte na chvíli se mnou, prosím." zastavil ji Brumbál na cestě do zmijozelské koleje. Hermiona ho následovala do jeho pracovny. "Posaďte se." řekl Brumbál a odmlčel se. "Asi byste chtěla vědět, proč jsem si vás zavolal." "Nejspíš kvůli mému zařazení do Zmijozelu." "Ano, přesně tak. Překvapilo mě to. Abych pravdu řekl, nechápu, proč vás tam moudrý klobouk zařadil. Vaše povaha je úplně jiná." "To ano, vždyť jsem strávila sedm let v Nebelvíru. Ale ne každý je ve Zmijozelu kvůli své povaze. Znám...znala jsem chlapce, který byl ve válce na straně dobra. Někteří tam jsou jen kvůli svým rodičům." "Asi máte pravdu, slečno Grangerová. No, tady máte svůj rozvrh. Přeji vám hodně štěstí." Hermiona vyšla na chodbu. No výborně. Hned první hodinu mám lektvary. A s Nebelvírem. No, to bude ještě hodně zajímavé...
Hermiona vstoupila do učebny lektvarů a rozhlédla se. Všechny pohledy v tu chvíli ulpěly na ní. Napřed si chtěla najít nějakou volnou lavici, ale pak si všimla Snapea, který se krčil úplně vzadu a snažil se nevšímat si posměšků Siriuse a Jamese. Zhluboka se nadechla a zamířila k němu. "Můžu?" zeptala se tiše. Severus na ni překvapeně pohlédl. "Jasně." řekl a nabídl jí židli. "Vážně chceš sedět se mnou?" "A proč ne?" usmála se na něj Hermiona a posadila se. "Já jen...nikdo se mnou nechce sedět." zašeptal Severus. Hermioně ho najednou bylo líto. "Já chci."
"Hej, Grangerová! Tebe v Krásnohůlkách nenaučili, že si nemáš sedat k takovým odporným slizounům?" vykřikl James a všichni nebelvírští propukli v hlasitý smích. Severus se ještě víc přikrčil. "Promiň, ale já tady žádné odporné slizouny nevidím. Možná bys potřeboval silnější brýle, mám pocit, že ti tyhle nestačí." James se zarazil a hodil po ní vražedným pohledem. "Má pravdu, Pottere. Jediný, kdo je tu odporný, jsi ty." ozvalo se z nebelvírské půlky. Hermiona se za hlasem překvapeně otočila. Patřil rudovlasé dívce, která se na ni usmívala. To musí být Lilly. Ano, určitě je to ona, má stejné oči jako Harry..."Děkuju." řekl Severus. "Nemáš zač!" odpověděla Hermiona a povzbudivě se na něj usmála.
"Ahoj, já jsem Lilly Evansová." zastavila ji po hodině ve dveřích Lilly. Hermiona se na ni usmála. "Hermiona Grangerová. Moc mě těší." představila se. "Všimla jsem si, že jsi dobrá v lektvarech. Nechtěla bys mi s nimi pomoct? Trošku v nich plavu." "Jasně, proč ne?" odpověděla Hermiona a její úsměv se prohloubil. Lilly se rozzářila. "Skvělé! Co kdybysme s tím začaly hned? Než se nám navalí další učení..." Vydaly se spolu do knihovny. Hermiona si ani nevšimla, že ji Lilly nechala jít první a zkoumavě ji pozoruje. V knihovně se posadily k nejbližšímu stolu. "Tak, s čím potřebuješ poradit?" zeptala se Hermiona. Lilly se na ni upřeně zadívala. "S lektvary potřebuju poradit, to ano, ale teď by mě zajímala jiná věc." řekla Lilly. Hermiona se zarazila. "Jaká?" "Jak je možné, že když jsi tu poprvé, znáš školu jako své boty a ovládáš látku pro sedmý ročník?" Hermiona se odvrátila. "Odkud doopravdy jsi?"

17. kapitola - Výbuch

3. dubna 2006 v 19:27 | Clarissa |  Věštba
Draco se ráno vzbudil s úsměvem na tváři. Stejně jako celý předchozí měsíc. Ano, už měsíc chodil s Hermionou. Nikdy předtím s žádnou holkou tak dlouho nevydržel. Ale Hermiona, to bylo něco jiného. Každý den se těšil na to, až ji uvidí. Na její úsměv, který dokáže rozzářit celý hrad. Miloval ty každodenní chvíle, které pro sebe dokázali ukrást. Ale hlavně, miloval JI. Po dlouhé době se cítil šťastný.

"Hermiono, prober se!" šťouchl do ni Ron. "Co se s tebou děje? Poslední dobou jsi jak tělo bez duše." Ginny se uchichtla a Hermiona po ní hodila vražedným pohledem. Ginny jí pohled vrátila. Hermiona přesně věděla, co si myslí. Každý den se jí ptala, jestli by už nebylo na čase říct Ronovi a Harrymu pravdu. "Nemůžeš jim to tajit věčně. Čím dřív jim to řekneš, tím líp." "Já vím, Ginny. Ale mám strach. Jak myslíš, že budou reagovat, když jim řeknu, že chodím s klukem ze Zmijozelu, kterým není nikdo jiný, než Draco Malfoy?" Ginny si povzdechla. "No, máš to holt těžký, holka. Ještě že já se držím Nebelvíru!" Hermiona se rozesmála.

"Máš pravdu, Ginny. Ještě dneska jim to řeknu." "Vážně?" pozvedla Ginny nedůvěřivě obočí. "Jo, jen co..." "Jen co budeš mít za sebou rande s Malfoyem. Chceš si to naposledy užít, než ho kluci zabijou, co?" uchichtla se. "Ginny!" "No, dobře, dobře. Tak ho nezabijou. Jen mu trošku upraví tvář." Hermiona se zatvářila zoufale. "No tak, kamarádko, netvař se tak. Třeba to dopadne dobře. Kluci se s tím vyrovnají. Jestli ne hned, časem určitě." "To doufám." povzdechla si Hermiona.
Hermiona mířila na jejich obvyklé místo k jezírku. Draco už tam na ni čekal. Potichu se k němu připlížila a zakryla mu oči. "Pansy, to jsi ty?" "Ty zmetku, já ti dám Pansy!" řekla Hermiona, ale to už ležela v jeho pevném sevření na zemi. "Vzdávám se." vydechla poraženě. "To máš za toho zmetka." ušklíbl se Draco. "Promiň. Ale zasloužil sis to. Takhle mě trápit..." "Prosím tě, s Pansy bych v životě nemohl nic mít." "Vážně?" "Vážně. Za prvé, ty jsi chytřejší..." Draco ji políbil na rameno."Za druhé, jsi krásnější...A za třetí..." "Za třetí?" Draco se na ni zadíval. "A za třetí...tě miluju." zašeptal. Hermiona se na něj užasle podívala. "Draco..." "Já vím. Od někoho jako jsem já, to zní šíleně, co?" Hermiona ho objala. "Jen trošičku. Překvapil jsi mě." Draco si na ni opatrně lehl a hladově ji políbil. Hermiona zasténala a objala ho ještě pevněji.

"Nedokážeš si ani představit, jak moc po tobě toužím." vydechl. "Ale dokážu." pousmála se Hermiona a něžně ho pohladila po tváři. "Nechci to uspěchat. Ještě se necítím připravená. Ale až budu, slibuju, že budeš první, kdo se to dozví." Draco se chraplavě zasmál. "Dobře, dej mi vědět." "Ještě něco ti chci říct. Dneska hodlám oznámit Harrymu a Ronovi, že spolu chodíme." "Těm blbečkům?" Hermiona se odtáhla. "Draco, neříkej jim tak. Jsou to mí nejlepší kamarádi. Smiř se s tím. Já už jim nechci dál lhát, to nejde." "Tak dobře, řekni mi to. Ale jak si myslíš, že budou reagovat?" "No, budou hodně naštvaní. Tak naštvaní, že si to s tebou budou chtít vyřídit a se mnou nepromluví ani slovo." Draco ji znovu objal. "Já to přežiju, ale co ty?" "To vážně nevím. Doufám, že se s tím časem smířím. Třeba byste pak spolu mohli aspoň trochu vycházet." "Já s Potterem a Weasleyem? Ty máš teda fantazii. No když myslíš..."
"Už bysme měli jít." řekl za chvíli Draco. Pomalu se vydali na cestu do svých kolejí. Hermiona se kousek od místa, kde se jejich cesty rozdělovaly, zarazila. "Co se děje?" ptal se Draco. "Co je to támhle na zdi za nápis?" "Nemám tušení. Je psán nějakým zvláštním jazykem. Ale mám pocit, že jsem ho tu nikdy předtím neviděl. Všiml jsem si ho až nedávno." "Ale on tu nikdy nebyl." zašeptala Hermiona a přistoupila blíž ke stěně s nápisem. Pomalu natáhla ruku a dotkla se ho. "Zvláštní, jako kdyby byl do stěny vyrytý..." "Vážně?" Draco se ho dotkl na stejném místě jako ona. "Máš pravdu, zvláštní..." Najednou se nápis rozzářil jasným světlem a jeho písmena se začala přeskupovat. "Co to sakra je?" vydechla vyděšeně Hermiona. Před nimi se objevil úplně nový nápis.
"Jen tito dva vládnou silou, větší než je síla zla. Nechť je nic už nerozdělí, když se válka rozpoutá." Draco dočetl nápis a otočil na Hermionu. "Co to má znamenat?" "To nemám tušení..." Nápis se najednou rozzářil jasně žlutým světlem, které je začalo pohlcovat. Hermiona se přitiskla k Dracovi.
V tu chvíli se školou rozlehl obrovský výbuch.