Byla bouřlivá noc. Všichni studenti a profesoři bez vyjímky spali. Vlastně, až na jednu vyjímku. Tou vyjímkou byl on. Severus Snape. Už jen to jméno budilo hrůzu. Severus Snape. Nenáviděný profesor lektvarů. Bývalý Smrtijed. Postrach školy. A právě tento postrach školy seděl ve svém kabinetu a opravoval testy. Jediné světlo, které používal, byla hořící svíce.
"To snad není pravda." povzdechl si. "No viděl svět někdy větší bandu ubožáků, než jsou nebelvírští?" Od strnulého sezení ho bolelo celé tělo, a tak se protáhl. Promnul si oči a rozhlédl se po místnosti. Byly už dvě hodiny ráno, ale on neměl na spánek ani pomyšlení. Poslední dobou ani spát nemohl. Vlastně, už od loňského roku nemohl spát. Tou příčinou byla ona.
"To snad není pravda." povzdechl si. "No viděl svět někdy větší bandu ubožáků, než jsou nebelvírští?" Od strnulého sezení ho bolelo celé tělo, a tak se protáhl. Promnul si oči a rozhlédl se po místnosti. Byly už dvě hodiny ráno, ale on neměl na spánek ani pomyšlení. Poslední dobou ani spát nemohl. Vlastně, už od loňského roku nemohl spát. Tou příčinou byla ona.
Severus zamkl kouzlem svůj kabinet a vydal se do své ložnice. Na poslední chvíli si to ale rozmyslel. Potřeboval si pročistit hlavu. Potichu zaklel. Stejně mu nic nepomůže. Ani tyhle noční toulky, které tak miloval. Měl jí plnou hlavu. Jako by nestačilo, že ji vídal každý den. Muselo se mu o ní i každou noc zdát. Byla nádherná. Její omamná vůně ho zasahovala všude, kam vkročil.
Sakra, Severusi! Musíš začít myslet konečně na něco jiného! vztekal se. Ale na co? Na to, že každý den musím mít dvě tváře? Na to, že se blíží den posledního zúčtování mezi Voldemortem a Potterem? Na to, že nikdy nebudu moct být šťastný? Ne. To radši budu myslet na ni.
Severus dal průchod svým vzpomínkám. Už je to dávno, co měl někoho rád. Moc dávno. Ale tehdy, tehdy to bylo jen přechodné pobláznění. Nyní to pro něj bylo něco nového. Cit, o kterém si myslel, že ho nikdy nepozná. Lásku. Miloval ji. Dokázala rozjasnit celý jeho den. Byl jí posedlý. Toužil po ni. I přesto, že věděl, že jeho srdce nebude nikdy vyslyšeno.
Ani si neuvědomil, jak dlouho se prochází. Začalo svítat. První paprsky slunce dopadaly na chladné stěny bradavického hradu. Pomalu se vydal zpátky do své ložnice. Zahnul za roh, když v tom do někoho vrazil. Severus vytřeštil oči. "Vy???"
tak tomu říkám humáč!!!