4. dubna 2006 v 12:52 | Clarissa
|
"Hermiono, jak mu můžeš po tom všem věřit? Zabil Brumbála! Copak si nevzpomínáš?" "Ano, vzpomínám. Ale ty sám moc dobře víš, že to bylo dohodnuté..." Harry se zatvářil nešťastně. "Nechápu to. Jak mohl Brumbál chtít, aby ho Snape zabil?" Hermiona k němu přistoupila a položila mu ruku na rameno. "Nebyla jiná možnost, Harry. Snape se zavázal neporušitelným slibem a Brumbál o tom věděl. Buď by to udělal on, nebo Draco. A Draco nebyl schopný Brumbála zabít..." "To já všechno vím, ale proč zrovna Brumbál? Proč umírají lidé, které mám rád? Proč ne já?" "Harry, takhle na to nemysli. Všichni ti věří, že to dokážeš. Že porazíš Voldemorta a konečně bude mír." "Ale já si nevěřím!" vykřikl Harry a vyběhl z místnosti. Profesor Snape, který stál celou dobu u okna, se k ní obrátil. "Děkuji vám, slečno Grangerová. Nečekal jsem, že zrovna vy se mě zastanete. Po tom všem..."
"Haló, vnímáš mě?" Hermiona se rychle vzpamatovala a přijala nabízenou ruku. "Hermiona Grangerová." "Těší mě. Takže Krásnohůlky, jo?" "Koukejte, Srabus si nabalil holku!" Hermiona se otočila k nebelvírskému stolu, odkud se výkřik ozval. U stolu seděl tmavovlasý chlapec, který se otřásal smíchy. Najednou ztuhnul, když si všiml, že ho Hermiona propaluje pohledem. Chvíli se jeden druhému dívali upřeně do očí. Nakonec to nevydržel a otočil se zpátky. "Sirius Black." zašeptala Hermiona. "Ty ho znáš?" zeptal se udiveně. "Už jsem o něm slyšela." "Aha. Co to bylo? Nikdy jsem neviděl, že by tak znervózněl." "Nemám tušení..."

"Siriusi, co to bylo?" ptal se James. "Nevím. Ona mě tak propalovala pohledem, že to nešlo vydržet. Bylo v tom něco zvláštního...Jako kdyby mě znala." "Ale no tak, kamaráde, jak by tě mohla znát? Spíš bych řekl, že je to konečně holka, která před tebou nepadá na kolena." uchichtl se Remus. "Co to plácáš, Remusi? Já bych ji ani nechtěl. Musí být děsná, když je ve Zmijozelu..." "No já nevím. Mně připadá jako milá holka." "Remusi, vzpamatuj se. Nikdo, kdo chodí do Zmijozelu, není milý." Remus si povzdechl. "No když myslíš..."
"Slečno Grangerová, pojďte na chvíli se mnou, prosím." zastavil ji Brumbál na cestě do zmijozelské koleje. Hermiona ho následovala do jeho pracovny. "Posaďte se." řekl Brumbál a odmlčel se. "Asi byste chtěla vědět, proč jsem si vás zavolal." "Nejspíš kvůli mému zařazení do Zmijozelu." "Ano, přesně tak. Překvapilo mě to. Abych pravdu řekl, nechápu, proč vás tam moudrý klobouk zařadil. Vaše povaha je úplně jiná." "To ano, vždyť jsem strávila sedm let v Nebelvíru. Ale ne každý je ve Zmijozelu kvůli své povaze. Znám...znala jsem chlapce, který byl ve válce na straně dobra. Někteří tam jsou jen kvůli svým rodičům." "Asi máte pravdu, slečno Grangerová. No, tady máte svůj rozvrh. Přeji vám hodně štěstí." Hermiona vyšla na chodbu. No výborně. Hned první hodinu mám lektvary. A s Nebelvírem. No, to bude ještě hodně zajímavé...
Hermiona vstoupila do učebny lektvarů a rozhlédla se. Všechny pohledy v tu chvíli ulpěly na ní. Napřed si chtěla najít nějakou volnou lavici, ale pak si všimla Snapea, který se krčil úplně vzadu a snažil se nevšímat si posměšků Siriuse a Jamese. Zhluboka se nadechla a zamířila k němu. "Můžu?" zeptala se tiše. Severus na ni překvapeně pohlédl. "Jasně." řekl a nabídl jí židli. "Vážně chceš sedět se mnou?" "A proč ne?" usmála se na něj Hermiona a posadila se. "Já jen...nikdo se mnou nechce sedět." zašeptal Severus. Hermioně ho najednou bylo líto. "Já chci."
"Hej, Grangerová! Tebe v Krásnohůlkách nenaučili, že si nemáš sedat k takovým odporným slizounům?" vykřikl James a všichni nebelvírští propukli v hlasitý smích. Severus se ještě víc přikrčil. "Promiň, ale já tady žádné odporné slizouny nevidím. Možná bys potřeboval silnější brýle, mám pocit, že ti tyhle nestačí." James se zarazil a hodil po ní vražedným pohledem. "Má pravdu, Pottere. Jediný, kdo je tu odporný, jsi ty." ozvalo se z nebelvírské půlky. Hermiona se za hlasem překvapeně otočila. Patřil rudovlasé dívce, která se na ni usmívala. To musí být Lilly. Ano, určitě je to ona, má stejné oči jako Harry..."Děkuju." řekl Severus. "Nemáš zač!" odpověděla Hermiona a povzbudivě se na něj usmála.
"Ahoj, já jsem Lilly Evansová." zastavila ji po hodině ve dveřích Lilly. Hermiona se na ni usmála. "Hermiona Grangerová. Moc mě těší." představila se. "Všimla jsem si, že jsi dobrá v lektvarech. Nechtěla bys mi s nimi pomoct? Trošku v nich plavu." "Jasně, proč ne?" odpověděla Hermiona a její úsměv se prohloubil. Lilly se rozzářila. "Skvělé! Co kdybysme s tím začaly hned? Než se nám navalí další učení..." Vydaly se spolu do knihovny. Hermiona si ani nevšimla, že ji Lilly nechala jít první a zkoumavě ji pozoruje. V knihovně se posadily k nejbližšímu stolu. "Tak, s čím potřebuješ poradit?" zeptala se Hermiona. Lilly se na ni upřeně zadívala. "S lektvary potřebuju poradit, to ano, ale teď by mě zajímala jiná věc." řekla Lilly. Hermiona se zarazila. "Jaká?" "Jak je možné, že když jsi tu poprvé, znáš školu jako své boty a ovládáš látku pro sedmý ročník?" Hermiona se odvrátila. "Odkud doopravdy jsi?"
Tak to je teda fakt dobrý!!!!!!!!!!
Congratulaiton!!!!!!!!!!!!