Květen 2006

3. kapitola - To snad ne

30. května 2006 v 17:48 | Corny |  Krok za krokem
"To je pošuk," usoudila Victorie šeptem a natočila se k Ginny.
Ta však jenom soustředěně zavrtěla hlavou a kývla směrem k procházejícímu profesorovi. Victorie okamžitě pochopila a našla v brašně kus pergamenu. Něco na něj napsala a podala ho kamarádce. Ginny ho uchopila a četla:
"Někdy bych chtěla umět číst myšlenky, to bychom mohly mluvit a nikdo by nic neřekl."
"Taky bych to brala, jenže to nám nehrozí, kdežto školní trest asi jo."
"Myslíš, že by nám ho napařil?" napsala Victorie a tvářila se pochybovačně.
"No to si piš. Má na nás spadeno, jestli objeví, že si píšeme..."
"Chacha, toho se tak bojím."
"Stačí, že tu s ním musím po hodině zůstat já, snad nechceš totéž?"
"Si může něco zkusit."
"No to víš, zrovna tebe se lekne."
Poslední poznámka přišla Victorii nejspíš velmi vtipná, protože vyprskla smíchy. Snape po ní hodil ledovým pohledem a stejně ledovým hlasem pronesl:
"Vidím, že slečně Biltholtové nejspíš připadá příprava Bezesného lektvaru velmi vtipná. Nebo máte jiný důvod ke své veselosti? Mohla byste se pochlubit, jistě bychom se zasmáli všichni."
Victorie si však nejspíš uvědomila svoji chybu, i když pozdě, a jenom mlčky zírala pod lavici. Jakmile Snapeovi došlo, že se odpovědi nedočká, zamířil k nim.
"Rychle, schovej ten papír," sykla Ginny, jenže už bylo pozdě.
Profesor si pergamenu všiml a švihnutím hůlky ho k sobě přivolal. Začetl se do textu a po chvíli pohlédl zpátky na děvčata.
"Ale, takže vyhrožování profesorovi. No to bude za padesát bodů a za dalších deset bude to samotné psaní a abych nezapomněl, dalších deset za ten smích."
Potom se otočil a se spokojeným úšklebkem zamířil ke katedře.
"To je haj..." začala Victorie, ale Ginny ji zarazila.
"Neopovažuj se to doříct, nebo přijde Nebelvír o mnohem víc než jen 70 bodů."
"Ještě přičti těch 30 ze začátku hodiny a máme z toho rovnou stovku, slušný na jeden den, pochybuju, že něco takovýho zvládli třeba tvoji bráškové."
"Hmm, je fakt, že můj bráška a jeho kamarádi to dokázali dokonce s navýšením o dalších padesát," ušklíbla se Ginny.
Do konce hodiny byly dívky radši mlčky, jakmile se ozval zvuk zvonu ohlašující oběd, celá třída se rychlostí blesku sbalila a vyrazila z učebny. Vlastně až na Ginny, která se loudala ke Snapeově katedře.
"Takže, slečno Weasleyová," začal, jakmile se zabouchly dveře za posledním studentem, "jste si douvám vědoma přestupku, kterého jste se dopustila."
"Ne, pane," namítla Ginny.
"Ne?" Snape zvedl obočí.
"Takže vy vůbec nepokládáte za přestupek pomlouvání učitele."
"Co prosím?"
"Vy jste mě snad neslyšela?"
"To ano, ale nevím, proč obviňujete mě."
"Protože osobou, která pomlouvala, jste byla vy."
"No jasně, a co jsem o vás řekla?"
Ginny věděla, že to vyznělo poněkud drze, ale nemohla si pomoct.
"Tvrdila jste, že jsem bezcharakterní sobec zahleděný do sebe."
"Vy mě špehujete?"
"Jen jsem zaslechl váš rozhovor," utrousil Snape.
"A co čekáte, že udělám, padnu na kolena a začnu se omlouvat?"
"Tak naivní přeci jenom nejsem."
"Tím lépe, aspoň se nerozčílíte, když poznamenám, že to, co jsem řekla, je pravda."
"Vy, jak se opovažujete," Snape se natáhl pro hůlku.
V půlce pohybu se zarazil. Nemůže přeci zaútočit na studentku, zvlášť ne na tuhle studentku. Pomalu se uklidňoval.
"Dobře, můžete jít."
Ginny vyvalila oči.
"A co školní trest?"
"Pošlu vám ho do konce vyučování po nějakém studentovi. A teď odchod, než si to rozmyslím."
Nemusel ji pobízet dvakrát, popadla brašnu a vypálila ze třídy. Rozhodným krokem se vydala do Velké síně. Našla Victorii a přisedla si k ní.
"Tak jak jsi dopadla?" zeptala se jí kamarádka okamžitě.
"Nijak."
"A to znamená?"
"Zatím jsme žádný trest nedostaly, Snape nám ho pošle do konce vyučování. Popravdě se divím, že Nebelvíru nestrhl všechny body. Tochu jsem ho vytočila."
"Trochu?" podivila se hraně Victorie.
"No tak jo, vytočila jsem ho hodně, chvíli to vypadalo, že na mě zaútočí."
"To jako fakt?"
"Jo, ale pak si to rozmyslel," přikývla Ginny.
"Zvláštní, to se mu nepodobá."
Ginny jen zamyšleně pokývala hlavou a dala se do jídla.

VÝZVA PRO VŠECHNY !!!!

29. května 2006 v 1:14 | Clarissa
Lidičky, mám pro vás zajímavou výzvu. Připravuje se nový web, stránky už jsou hotové, ale chybí nám autoři a redaktoři. A tohle je právě šance pro vás! Nemáte někdy pocit, že vám už psaní HP fanfiction leze na mozek? Tenhle web se bude týkat moderního života. Můžete si vybrat z mnoha rubrik, do kterých byste chtěli přispívat, jako například: Bulvárek, Domácí tipy a triky, Kadeřník vám radí, Láska, sex, vztahy, Móda, trendy, Recepty, Sport, Ulevit své duši, Volný čas...a mnoho dalších. Pokud byste měli zájem, pište na email: fanfiction@inmail.cz. Adresa stránek je http://www.primawebik.net

Jsem moc zvědavá, koho z vás uvítám jako budoucího spoluredaktora :o)))

Clarissa

2. kapitola - Dámská jízda

25. května 2006 v 19:53 | Clarissa |  Tři růže
Tom vešel do jejího pokoje.
"Vstávat, ospalče! Nebo mám zase začít s..." Tom zůstal stát, jako když do něj uhodí blesk.
"Co je? Tome, co se děje?"
Ten jen stál a vyděšeně se díval před sebe.
"Tome, prober se! Co se stalo?" Sára už začínala být hysterická.
Takhle svého bratra nikdy neviděla.
"Co to je? Co to sakra je?" zeptal se Tom a ukázal na noční stolek.
Sára se na stolek nechápavě zadívala. Neviděla nic zvláštního. Stolek vypadal stejně jako vždy, kromě vázy s růží, kterou tam dala teprve včera.
"Nechápu, co máš na mysli..."
"Ta růže. Kde se tady vzala růže?"
"Našla jsem ji včera na parapetu. Nejspíš mám tajného ctitele. No a?"
"Vyhoď ji. Hned!"
"Proč, proboha?"
"Ty snad nevíš, že růže nosí neštěstí?" Tom se zhroutil na postel.
"Ne, to teda nevím. Jak to myslíš, že přináší neštěstí? Já mám růže ráda. Jsou to mé nejoblíbenější květiny!"
"Den před smrtí našich rodičů jsem přede dveřmi našel dvě růže."
Sáře přeběhl mráz po zádech.
"Jakou to má souvislost?" zeptala se tiše.
"Máma mi vždycky kladla na srdce, že růže přináší neštěstí."
"Ale Tome, to s tím přece nemusí mít nic společného..."
"Tím bych si nebyl tak jist. Vyhoď ji, prosím!"
"Teda, to je vážně divný," řekla Katy, když jí Sára ve škole vylíčila průběh dnešního rána.
"Myslíš, že má Tom pravdu?"
"To vážně nevím." řekla Sára.
"Ale je fakt, že tví rodiče zemřeli dost zvláštním způsobem."
Sáře se zaleskly oči.
"Promiň, nechtěla jsem ti to připomínat."
"To bude dobrý. Máš pravdu. Nevím, jak zemřeli. Prostě jen tak, z ničeho nic. Tehdy jsem k nim přiběhla do ložnice. Vždycky jsem se utíkala schovat do jejich ložnice, když byla bouřka. Skočila jsem k nim do postele a oni byli...byli..."
"Sáro, nemysli na to. Prostě zkus na ten incident s růží zapomenout," řekla tiše Katy.
Zbytek týdne proběhl v klidu. Sára rychle zaběhla do školní rutiny. I když byl teprve začátek školního roku, učitelé jako by to nevnímali, a hned studenty zavalili učením. Bylo jim jedno, že jsou ještě pořád všichni v duchu na prázdninách. Proto obě kamarádky s radostí přivítaly nadcházející víkend.
"Konečně pátek! Tak kam vyrazíme?" jásala Katy, když vyšly po poslední hodině před školu.
"Nevím, je mi to jedno. Vlastně se mi ani nikam moc nechce," povzdechla si Sára.
"Sáro! To nemyslíš vážně. Je to tradice!" rozohnila se Katy.
"Dobře, dobře. Máš pravdu. Víš, co? Nechám letos výběr podniku na tobě," řekla odevzdaně.
Katy si radostí mnula ruce.
"Výborně, přesně to jsem chtěla slyšet. V osm se pro tebe stavím. A ať jsi připravená!"
V půl osmé se ozvalo zaklepání na dveře.
"Dále," ozvala se Sára.
Do pokoje vešel Tom. Zarazil se, když ji viděl u zrcadla.
"Ty se někam chystáš?" zeptal se překvapeně.
"Jo, jdu ven. S Katy," odpověděla.
"No jo, ta vaše tradice, málem bych na to zapomněl," zasmál se Tom.
"A kam máte namířeno?"
"To ještě nevím, letos je výběr podniku na Katy. A co budeš dělat ty?"
Tom neodpověděl a Sára se zasmála. Znala svého bratra moc dobře. Bylo jí jasné, že hned jak odejde, vezme si z knihovny další z těch šíleně nudných knížek a stráví tím celý večer.
"Nechceš jít s náma?" zeptala se.
"Ne, díky," odpověděl Tom.
"No tak, Tome. Přece nechceš strávit celý svůj život zalezlý doma. Musíš se občas trošku pobavit!"
"Tak dobře. Ale co Katy? Nebude jí to vadit? Měla to být přece dámská jízda, ne?"
Sára se rozesmála.
"Katy to rozhodně vadit nebude. A teď se padej připravit!" zavelela.
"Rozkaz, kapitáne!"

Přesně v osm hodin se rozdrnčel zvonek.
"Už letím," zvolala Sára a otevřela dveře.
"Připravená?" mrkla na ni Katy.
"Já jo, ale Tomovi to bude ještě chvilku trvat," řekla Sára.
"Tomovi? On jde taky?"
"Jo, snad ti to nevadí?" zeptala se Sára nevinně.
"Jasně, že ne!"
V tu chvíli se za nimi objevil Tom.
"No výborně, jsme kompletní. Můžeme vyrazit!"
Celou cestu se Sára s Tomem pokoušeli dozvědět, kam vlastně jdou, ale Katy byla neoblomná. Nakonec se zastavili před obrovskou budovou na konci města.
"Co to je?" ptala se Sára.
"Nový podnik, otevřeli ho na konci léta."
"Shadow. No, to je zajímavý název," poznamenal Tom.
"Tak co je, lidi? Jde se dovnitř!" zavelela Katy.
Sára se udiveně rozhlížela kolem sebe. Ačkoliv byl podnik otevřen teprve nedávno, bylo plno.
"No nazdar, nemáme si kam sednout," vydechla Katy.
"Hele, není támhle Martin?" ukázal Tom směrem k baru.
"Jo, je to on," zvolala Sára.
"Jdeme za ním!"
"Ahoj Martine," pozdravily holky.
"Nazdar! Myslel jsem si, že tu budete. A kdo je to s vámi? Páni, já mám asi halucinace! Vítej mezi živými, Tome!"
"Moc vtipný, Martine. Taky tě rád vidím."
"No výborně, hezky se nám to tu schází. Támhle mám stůl, je tam už půlka naší třídy. Místo se pro vás určitě najde, tak pojďte!"
"Hm, tohle vypadá na skvělej večer!" zvolala radostně Katy.
Katy měla pravdu... pomyslela si Sára. Vážně se skvěle bavila. Když se podívala na svou kamarádku, málem vybuchla smíchy. Katy pokyvovala hlavou do rytmu hudby. Bylo na ní vidět, jak ráda by šla tancovat, ale na tanečním parketě ještě nikdo nebyl.
Dávám jí půl minuty...
Dvacet pět...

Pořád se nic nedělo.
Patnáct...
Deset...

Katy se začala nervózně rozhlížet kolem.
Pět...
"Lidi, co je s váma! Jde se tancovat!" zařvala Katy a táhla Sáru na parket.
Nula...
Za chvíli se k nim přidal i zbytek třídy, až na Toma, který zůstal sedět u stolu. Když si toho Katy všimla, rozeběhla se k němu a i přes jeho hlasité protesty ho doslova odvláčela na parket. Katy byla živel. Vydržela by tancovat celou noc, narozdíl od Sáry, která se už po pár písničkách cítila unavená. Nenápadně se vytratila k baru a objednala si pití.
Pohodlně se opřela a pozorovala tančící spolužáky. Rychlé písničky byly vystřídány pomalými a Sára měla velkou radost, když zjistila, že na parketě zůstala Katy s Tomem.
Výborně, holka. Ty si to zasloužíš...
Najednou jí přeběhl mráz po zádech a srdce se jí rozbušilo rychleji než obvykle.
Co to se mnou sakra je?
Sára se snažila popadnout dech. Konečně se jí to povedlo a uvolnila se.
Co to proboha bylo? Tohle není normální...
"Zatančíme si?" ozvalo se za ní.

23. kapitola - Strach

25. května 2006 v 19:22 | Clarissa |  Věštba
"Hermiono, počkej!" volali na ni její kamarádi, když vyběhla z učebny.
Nezastavila, ještě víc zrychlila. Chtěla utéct. Daleko od všeho. Daleko od svého strachu, který ji z ničeho nic pohltil, aniž by znala příčinu. Zastavila se až před Komnatou nejvyšší potřeby. Vešla dovnitř a potichu za sebou zavřela. Pak se sesunula na zem...
"Teda, to bylo vážně divný," vydechl Ron.
Harry jen přikývl hlavou. Jeho pohled se stočil k Dracovi, který seděl v lavici s hlavou v dlaních. Pomalu k němu přistoupil.
"Myslím, že je na čase začít si věřit," řekl potichu.
Draco se na něj překvapeně podíval.
"Harry, co blbneš? Vždyť je to Malfoy!" vyhrkl Ron.
"Weasley má výjímečně pravdu, Pottere, co blázníš? Jsem přece Malfoy," ušklíbl se Draco.
Harry se pobaveně usmál.
"To sice jsi, ale taky jsi přítel naší nejlepší kamarádky."
"Harry, to nemůžeš myslet vážně! Já odmítám věřit nějakýmu zatracenýmu Smrtijedovi jen kvůli tomu, že chodí s Hermionou!" vybuchl Ron.
"Tak tohle jsi přehnal, Weasley! Nejsem Smrtijed!" vykřikl Draco a postavil se naproti Ronovi.
"Možná nejsi, ale jednou jím určitě budeš!"
Draco se na Rona vrhnul, ale Harry ho včas zastavil.
"Uklidněte se, oba dva! Rone, copak si neuvědomuješ, že s ním je Hermiona proto, že mu věří?"
Ron se na chvíli zarazil.
"Fajn, Malfoyi. Tak mi vysvětli, co přesně se teď tady odehrálo, a proč pak Hermiona utekla."
Draco se podíval Ronovi do očí.
"Má ze mě strach."

Na Ronově tváři se objevil vítězoslavný úsměv.
"Tak vidíš, Harry. Já to říkal, že je Malfoy parchant!"
Harry Ronovu poznámku ignoroval.
"Proč má z tebe strach?"
"To ta věštba. Vypadá to, že si s námi pěkně zahrává," odpověděl Draco.
"Jak to myslíš?" zeptal se Harry zmateně.
"Oba jste viděli, že se mi při jejím posledním útoku nepodařilo vytvořit štít."
"Možná, že už jsi byl prostě tak vyčerpaný, že už to nešlo," poznamenal sarkasticky Ron.
"Ne, tím to nebylo. Za to mohla ta věštba. Ten štít fungovat neměl," řekl Draco.
Harry překvapeně vydechl.
"Chceš říct..."
"Kdybychom stáli proti sobě ve válce, jeden z nás by zemřel."
Po jeho slovech se rozhostilo ticho, které po chvíli prolomil Harry.
"Měl by ses rozhodnout, na čí straně budeš stát, až válka přijde."
"Jistě, Pottere. Pro tebe je to jednoduché rozhodnutí, co?"
Draco vztekle kopl do židle, a ta se převrátila.
"Ty jsi nevyrůstal s otcem Smrtijedem! Tobě odmalička nevštěpoval do hlavy, že špatné je správné!"
"To je pravda, nevyrůstal jsem se Smrtijedem. Já totiž o rodiče přišel díky Voldemortovi, když mi byl rok! Krucinál! Zamysli se, Malfoyi. Dokázal bys být jako on? Dokázal bys bez mrknutí oka zabít nevinného člověka? Dokázal bys zabít Hermionu?"
"Ne! To bych neudělal!" vykřikl Draco.
"Voldemort by ti nedal na výběr, Malfoyi. Každý, kdo stojí na straně dobra, je jeho nepřítelem."
"Jí bych nikdy nedokázal ublížit, Pottere."
"Tak to dokaž!" řekl Ron.
"Vždyť ona se bojí právě toho, že jednou budete stát proti sobě. A víš, co nejvíc děsí mě? To, že vím, že ona nebude tím, kdo vyšle smrtící kletbu."
Draco se roztřásl.
"Musím s ní mluvit," vydechl.
"No jo, ale kde je?"
"Myslím, že bude v Komnatě nejvyšší potřeby," řekl Ron.
"Jdu za ní."
"Fajn. Ale pamatuj, jestli jí skřivíš jen jediný vlásek na hlavě, zabiju tě! Jasný?"
"Jasný, Weasley."
Draco se otočil k odchodu.
"Hodně štěstí, Draco," řekl Harry.
Draco se překvapeně zarazil.
"Díky, Harry."
Draco otevřel dveře a pomalu vešel do komnaty.
"Hermiono, jsi tu?" zeptal se do ticha.
Nikdo mu neodpověděl. Místnost byla zahalena do tmy. Chvíli mu trvalo, než si na to jeho oči zvykly. Rozhlédl se kolem. Hermiona seděla v koutě na druhém konci místnosti. Opatrně k ní přistoupil. Podívala se na něj, ale hned zase sklopila hlavu a dál mlčela. Draco se posadil přímo před ní. Hermiona znovu zvedla hlavu a tentokrát se mu podívala do očí.
"Jak jsi mě tu našel?"
"Díky Weasleymu."
Ve tváři se jí usadil překvapený výraz, ale nic neřekla.
"Bojíš se, viď?" zeptal se tiše.
"Ne."
Draco ji vzal za ruku, ale Hermiona ucukla.
"Ale bojíš. Máš hrozný strach. Máš strach ze mě."
Hermioně po tváři stékaly slzy. Draco jednu z nich opatrně setřel prstem.
"Máš pravdu, Draco. Bojím se. Bojím se budoucnosti," vzlykla.
"Já se proti tobě nikdy nepostavím, Hermiono. Nikdy, rozumíš? Nedokázal bych ti ublížit."
Ten večer Draco nemohl usnout. Dlouho se jen tak díval do stropu, až nakonec vstal. Rozhlédl se po ložnici. Jeho spolužáci klidně spali. Draco se posadil ke stolu a ze zásuvky vytáhl brk a pergamen. Pustil se do psaní. Bylo to nejtěžší dopis v jeho životě. Když skončil, vydal se do sovince. Chodba byla naštěstí úplně prázdná. Vyhledal svého výra a připevnil mu na nohu pergamen. Potichu zašeptal jméno a výr vylétl oknem ven.
"Leť. Leť vstříc mé budoucnosti," řekl tichým hlasem Draco a vydal se zpět do ložnice.

Uzávěrka 2

19. května 2006 v 10:39 | Clarissa
Lidičky, uzávěrka na další kapitolu byla už ve středu, ale pro nezájem z vaší strany ji posouvám do nedělní půlnoci. Pokud to takhle půjde dál, budu muset rubriku zrušit! Myslela jsem, že vám tím udělám radost, ale nejspíš asi ne...

Vaše Clarissa

Totální kolaps

17. května 2006 v 0:33 | Clarissa
Lidičky, tak to je průšvih...zkolaboval blog (určitě jste to už zjistili taky) a všechna data za poslední dva dny zmizela. O komentáře ani tak nejde, ale zmizela mi druhá kapitola k rubrice Tři růže...jak to mám teď proboha napsat znova? Já blbá to psala rovnou do blogu :o((((((((((

7. kapitola - Co tady vlastně dělám?

15. května 2006 v 2:16 | Clarissa |  Příliš málo času
Proboha, to jsem tu spala celou noc? pomyslela si Hermiona, když se vzbudila.
Spala v dost nepohodlné pozici, a teď ji bolelo za krkem. Rychle vstala a zamířila do koupelny. Při pohledu do zrcadla se zděsila.
Jsem tohle já? Vypadám hrozně...
Ze zrcadla se na ni smutně usmívala dívka s obrovskými kruhy pod očima. Hermiona se osprchovala a šla se převléct.
"Ahoj Narcisso," pozdravila dívku, která společně s ní vstupovala do Velké síně.
"Ahoj," odpověděla Narcissa a rychle uhnula pohledem.
Hermiona nechápala, proč. Než se stačila vzpamatovat, Narcissa už seděla vedle Luciuse. Hermiona se také posadila. Za chvíli se vedle ní objevil Severus.
"Ahoj," pozdravil ji vesele, ale pak se zarazil.
"Jsi v pořádku?"
Hermiona se na něj smutně usmála.
"Ano, proč?"
"Nevypadáš dobře."
Severus jí starostlivě položil ruku na čelo.
"Nemocná nejsi, tak co je s tebou? Jsi hrozně bledá."
"To nic. Jen jsem se moc dobře nevyspala. Měla jsem zlé sny."
Hermiona se zahleděla k učitelskému stolu. Její pohled se střetl s Brumbálovým. Ten si ji se zamračeným výrazem prohlížel.
"Chtěla by sis o tom promluvit?" zeptal se Severus.
Rychle se vzpamatovala.
"Ne, to bude dobré."
"Dobře, jak myslíš. Ale stejně by sis měla zajít na ošetřovnu..."
"Hermiono! Jsem ráda, že tě vidím!"
"Lilly!"
"Kam máš namířeno?"
"Do knihovny, musím napsat tu esej pro Slughorna...Nechceš se přidat?"
"Jasně, ve dvou nám to půjde líp."
Lilly se na ni starostlivě dívala.
"Holka, co to s tebou je? Dneska vypadáš jak tělo bez duše."
Hermiona si povzdechla.
"Mám prostě jen špatný den," řekla rychle, když viděla Lilliin vyčkávavý pohled.
"Pojď, vrhneme se na tu esej."
Dlouhou dobu pracovaly za úplného ticha, které narušovaly jen jejich brky, škrábající na pergamen.
"Uf, to byla dřina. Konečně to mám." zaradovala se Lilly.
V tu chvíli do knihovny vešla Narcissa. Jakmile si jich všimla, obrátila se k odchodu.
"Narcisso, počkej!" zastavila ji Hermiona, když spatřila její slzavé oči.
"Co se děje?" zeptala se.
"To mi řekni ty," odpověděla Narcissa.
"Jak to myslíš?"
"Já...já...v noci jsem tě našla v křesle. Křičela jsi ze spaní," řekla tiše.
Hermiona zbledla a zakymácela se. Naštěstí ji Lilly s Narcissou zachytily dřív, než dopadla na zem.
"Hermiono!" vykřikla Lilly.
"Jsi v pořádku?"
Hermiona se posadila a opřela si hlavu do dlaní.
"Ano. Už ano."
"Bože, holka, tys mě ale vyděsila..." řekla Lilly a obrátila se na Narcissu.
"Co jsi viděla? A proč to Hermionu tak vystrašilo?"
Narcissa upřela svůj pohled na Hermionu, ale mlčela.
"Možná je na čase, abyste se dozvěděly pravdu," řekla rozechvěle Hermiona.
"Mluv, Narcisso. Co jsem křičela?"
"Napřed jsi sebou hrozně zmítala. Chtěla jsem tě vzbudit, ale pak jsi vykřikla jeho jméno."
"Jaké jméno?"
"Draco," odpověděla tiše Narcissa.
"Draco? Kdo to je?" ptala se zmateně Lilly.
"To jméno jsem si vybrala už dávno. Chtěla jsem ho dát svému synovi, až ho jednou budu mít."
"Dobře, ale to může být náhoda," řekla Lilly a podívala se na Hermionu.
Ta si nervózně tiskla ruce k sobě, až jí zbělely klouby.
"Taky jsem si napřed myslela, že je to jen náhoda. Dokud Hermiona nevykřikla i jméno Lucius."
Lilly ztuhla a znovu se podívala na Hermionu. Narcissa to napětí nemohla vydržet a začala se přecházet po místnosti.
"Pořád jsem doufala, že to nic neznamená. Že je to jen obyčejná shoda náhod. Ale pak...pak jsi řekla něco, čím jsi mě přesvědčila, že to náhoda není. Řekla jsi...řekla jsi...že Lucius zabil vlastního syna...Odkud vlastně jsi, Hermiono? Jak můžeš tohle všechno vědět? A kdo vůbec jsi?"
"Co to má všechno znamenat?" překvapeně vydechla Lilly.
Hermiona se na ně podívala.
"Jsem z budoucnosti."
Po jejích slovech se rozhostilo naprosté ticho. Lilly zalapala po dechu a Narcissa ztěžka dosedla na židli.
"Povídej," vybídla ji Narcissa.
"Jsem zhruba o dvacet let mladší než vy," řekla tiše a odmlčela se.
"Pokračuj," řekla nervózně Lilly.
"Chodila jsem do Bradavic. Proto to tu tak dobře znám," pousmála se Hermiona a podívala se na Lilly.
"Když jsem na tuto školu nastoupila, byla jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Našla jsem si dva skvělé kamarády, Harryho a Rona. Postupem času se z nás stali nejlepší přátelé. I když to ze začátku tak nevypadalo. Jeden bez druhého jsme neudělali ani ránu."
Hermioně vytryskly z očí slzy. Rychle si je osušila a pokračovala ve vyprávění.
"Naše štěstí ale netrvalo moc dlouho. Ve čtvrtém ročníku se opět k moci dostal Voldemort."
"Voldemort? Ten, který kolem sebe shromažďuje Smrtijedy?" přerušila ji Lilly.
"Ano, přesně ten."
"Ale jak to myslíš, že se znovu dostal k moci? To ho předtím někdo porazil?"
"Ano, porazil. Voldemort přišel o svou moc, když se pokoušel zabít teprve ročního Harryho."
"Jak mohl přijít o svou moc? Vždyť ten Harry byl ještě nemluvně," řekla překvapeně Narcissa.
"Jeho matka na něj použila tu nejmocnější ochranu. Obětovala svůj život, aby ho zachránila. Stejně jako jeho otec, který se pokoušel Voldemorta zdržet, aby mohla s Harrym uprchnout. Když se Harryho Voldemort dotkl, přišel o svoji moc. Dlouho si každý myslel, že jediná památka, která po něm zbyla, byla jizva ve tvaru blesku na Harryho čele. Ale bohužel tomu tak nebylo. Jak jsem říkala, ve čtvrtém ročníku se mu podařilo znovu získat svou moc a opět kolem sebe shromáždil své Smrtijedy. Od té doby nastal teror. Smrtijedi zabíjeli každého, kdo jim vstoupil do cesty. Ale Voldemort měl jen jeden cíl. Harryho."
"Ale proč zrovna Harry? Proč šel po něm?" zeptala se Lilly.
"Existovala totiž věštba, která předpověděla, že Voldemorta může zastavit jen dítě rodičů, kteří se mu už třikrát postavili. Voldemort měl na výběr ze dvou rodin, ale tím, že se pokusil zabít Harryho, určil si sám svého protivníka. V sedmém ročníku propukla válka. Nikde už nebylo bezpečno. Dokonce ani v Bradavicích. Po smrti Brumbála..."
"Cože? Brumbál zemřel? Ale jak?" vykřikla Lilly.
Hermiona se upřeně zadívala na Narcissu.
"Voldemort dal úkol zabít Brumbála jednomu ze svých nových Smrtijedů. Byl jím Draco," řekla tiše Hermiona a sklopila pohled. Narcissa zaúpěla.
"Takže ten Draco z tvého snu byl opravdu můj syn?" zeptala se.
"Ano."
"A...on to udělal? Opravdu Brumbála zabil?"
"Ne. To za něj udělal jiný kouzelník. Kouzelník, který se ti zavázal Neporušitelným slibem."
"Jaký to byl slib?"
"Že dá na Draca pozor a v případě, že se mu nepovede úkol splnit, udělá to za něj."
"Kdo byl tím kouzelníkem?" zeptala se Lilly.
"Severus," zašeptala Hermiona.

Lilly vyskočila na nohy.
"Severus?" vykřikla.
"Jak s ním tedy můžeš chodit?"
"Protože jsem se do něj zamilovala. Tenhle Severus není tím, kterého jsem znala ze svého času. A navíc, on tehdy nemohl jednat jinak."
"Jak to myslíš?"
"Brumbál věděl, jaký úkol Draco dostal. Když Smrtijedi v šestém ročníku napadli hrad, stál tváří v tvář Dracovi. Ten na něj mířil hůlkou, ale nakonec ji sklonil. Nebyl schopný Brumbála zabít. Proto to musel udělat Severus. Brumbál ho o to prosil."
"Brumbál, že prosil o svou smrt? Tomu nevěřím!" znovu vykřikla Lilly.
"Ano, je to pravda. Doufal, že se Severusovi podaří ještě víc se přiblížit k Voldemortovi, a tím pomoci k jeho zkáze."
"Ale jak? Co byl vlastně Severus zač?" zeptala se Narcissa.
"Severus se stal Voldemortovým Smrtijedem. Ale pak přešel na Brumbálovu stranu a stal se špehem. Mockrát tak riskoval svůj život. Bohužel, v sedmém ročníku válka propukla na plno. Krátce před koncem školního roku Smrtijedi v čele s Voldemortem znovu zaútočili na hrad. Mnoho kouzelníků, které jsem znala, zemřelo. Stejně jako Ron...a Harry."
Hermioně se po tváři kutálely slzy. Už se je nepokoušela zastavit.
"A co Draco? Bojoval na straně Smrtijedů?" zeptala se roztřeseně Narcissa.
"Na začátku sedmého ročníku za mnou přišel. Byl na pokraji zhroucení. Nenáviděl svůj život, nechtěl se stát Smrtijedem. Doufal, že mu budu schopna pomoci. Věřila jsem mu a zavedla ho do Fénixova řádu. To byla tajná organizace kouzelníků a bystrozorů, kteří bojovali proti Voldemortovi. Harry a Ron byli ze začátku proti, ale nakonec mu také uvěřili. Díky jeho informacím se nám podařilo uvěznit desítky Smrtijedů."
"Takže Draco nebyl zlý? Nebyl zlý, jako..."
"Ne, nebyl jako Lucius. Draco se ukázal být mnohem silnějším, než kdy dřív. Odhodlaně bojoval proti Smrtijedům. Během poslední bitvy zlikvidoval víc Smrtijedů, než kdokoliv z nás. A pak...pak jsem se ocitla tváří v tvář Luciusovi. Byl odhodlaný mě zabít. Mučil mě. Nakonec proti mně vyslal smrtící kouzlo...ale...ale..."
Narcissa byla ve tváři čím dál tím bledší.
"Co? Co se stalo potom?" vykřikla
"V tu chvíli se přede mnou objevil Draco. Chtěl mě zachránit...Luciusovo kouzlo zasáhlo jeho...zachránil mě...zachránil mi život..."
Hermiona už nebyla schopna dál mluvit. Jen se tiše dívala na Narcissu.
"Můj syn," zašeptala.
"Jeho smrt si budu navždy vyčítat, Narcisso," řekla Hermiona.
Narcissa k ní rychle přiskočila a objala ji. Hermiona se na ni překvapeně podívala.
"Nikdy si jeho smrt nevyčítej, Hermiono. Nikdy, rozumíš? To ty jsi zachránila jeho. To ty jsi ho přivedla na dobrou cestu...a on se zachoval přesně tak, jak se zachovat měl. To ty jsi mu ukázala pravý život...když já to nedokázala..."
Hermiona ji pohladila po vlasech.
"Já vím, že Luciuse miluješ a jsi rozhodnutá si ho vzít, ale jedno mi prosím slib. Nedopusť, aby se z Draca znovu stal takový člověk, jako on..."
"Slibuju," zašeptala Narcissa.
"Hermiono, a kdo vlastně byli Harryho rodiče?" zeptala se Lilly.
Hermiona se jí podívala do očí.
"To ti nemůžu říct."
Hermiona rychle vyběhla z knihovny. Nemohla jsem Lilly říct, že to ona byla Harryho matkou. Nemohla...
Zabočila za roh a najednou do někoho vrazila.
"Pane profesore, moc se omlouvám," vyhrkla.
"Není za co, slečno Grangerová," pousmál se Brumbál
Při pohledu na její rozrušenou tvář zvážněl.
"Předpokládám, že se právě stalo něco mimořádného," řekl tiše.
"Narcissa a Lilly už vědí, že jsem z budoucnosti. Nemohla jsem jim dál lhát..."
"Já vím. Ví...ví slečna Evansová všechno?"
"Ne, nemohla jsem jí to říct. I když se mě ptala, kdo byli Harryho rodiče. Nedokázala jsem to. Jak bych mohla někomu říct, že za pár let zemře? Když je tak mladý, plný života?"
Hermiona vytáhla obraceč času a zamyšleně se na něj dívala.
"Je zajímavé, co obraceč dokáže. Stačí pár obrátek, a přenese nás kamkoliv do minulosti," zašeptala.
"Ale proč jsem tady? Co tady vlastně dělám? Jak můžu změnit budoucnost, když nevím jak?" vykřikla Hermiona.
"Hermiono, poslala vás sem sama Minerva. A jak ji znám, měla velice dobrý důvod, proč to udělat. Věřila ve vás. Věřila, že dokážete budoucnost změnit k lepšímu. Stejně, jako tomu věřím já. A navíc, vy už jste budoucnost změnila. Váš vztah s panem Snapem..."
"Proboha! Severus!" přerušila ho Hermiona.
"Měli jsme se sejít, určitě se bude ptát, co se stalo..."
"Ne, nebudu se ptát," ozvalo se za ní.
Hermiona se rychle otočila.
"Severusi," vyhrkla a pomalu se vydala směrem k němu.
"Nepřibližuj se," zasyčel.
"Počkej, vysvětlím ti to..."
"Nechci už od tebe nic slyšet! Jsi obyčejná lhářka!"
"Severusi," vykřikla zoufale.
"Nech mě být! Myslel jsem si, že tě znám. Ale není to pravda..."
Hermiona ho vzala za ruku, ale Severus se jí vytrhl.
"Nedotýkej se mě!" řekl ledovým hlasem a odvrátil se od ní.
"Sbohem, Grangerová."

2. kapitola - Příšerná hodina lektvarů

9. května 2006 v 1:08 | Colleen |  Krok za krokem
Před Severusem stála bradavická vrchní ošetřovatelka.
"Co tady děláte?" zeptal se. "Není trochu brzo na procházku?"
"Na to bych se mohla zeptat i já vás, nemyslíte?"
Severus cosi zabručel a prosmýkl se kolem ní směrem ke sklepení. Poppy jen obrátila oči v sloup a zamířila do nemocničního křídla.
Severus přidal do kroku. Chtěl být co nejdříve ve svých pokojích. Potřeboval si na chvíli odpočinout. Už několik dnů pořádně nespal a dnešní celá probdělá noc mu na svěžesti opravdu nepřidala.
Sotva dosedl do křesla ve svém kabinetu, usnul, jako když ho do vody hodí.

"Pane profesore." zatahalo ho něco za hábit. Naštvaně otevřel oči.
"Co se děje?" zavrčel, když uviděl u svých nohou domácího skřítka.
"Pan profesor Brumbál požádal Bonnie, aby šla hledat profesora Snapea. Profesor Snape měl být na snídani. A pan profesor Brumbál profesoru Snapeovi oznamuje, že za deset minut začíná vyučování," vypískla skřítka.
"Dobrá, a teď zmiz."
"A nebude si pan profesor Snape přát snídani?"
"Ne," odsekl.
Bonnie s úklonami vypochodovala z kabinetu. Severus se podíval na hodiny. Skřítka měla pravdu. Za deset minut začínalo vyučování.
"Sakra, sakra! Já to nestihnu. Nestihnu to!" říkala si Ginny Weasleyová, když běžela z nebelvírské věže dolů na lektvary. Proč mě nikdo nemohl vzbudit? Až je potkám, tak ať si mě nepřejí, nadávala v duchu.
Když doběhla před dveře učebny lektvarů, zastavila se. Zastrčila si vlasy za uši a zaklepala.
"Dále," ozval se chladný hlas.
Se srdcem až v krku vstoupila dovnitř.
"Á, slečna Weasleyová. Rozhodla jste se poctít nás návštěvou? Od té doby, co Potter s vaším bratrem odešli ze školy, máte pocit, že je musíte nahrazovat? Dvacet bodů z Nebelvíru a okamžitě se posaďte" vyštěkl.
Ginny raději nic nenamítala. Snape měl dneska obzvlášť hroznou náladu, a tak ho nehodlala dál trápit a vykoledovat si tak školní trest. Sedla si na své místo vedle kamarádky Viktorie a vybalila si pomůcky, které podle nápisu na tabuli byly dnes potřeba na tvorbu Bezesného lektvaru.
Byla do toho tak zabraná, že si nevšimla obdivných pohledů mužské části třídy. Jak běžela, tváře jí celé zčervenaly a oči jí lehce zářily. Podle chlapců vypadala nádherně.
"Co tady všichni lelkujete? Okamžitě se pusťte do práce," zasyčel Snape, když nikdo ze studentů sedmého ročníku nejevil známky práce.
Všichni okamžitě začali něco krájet, hledat a smíchávat dohromady, jen aby nedali Snapeovi možnost strhnout někomu z nich další body.
"Ginny, kde jsi byla?" zeptala se jí šeptem Viktorie.
"Jak to, žes mě nevzbudila?" odpověděla otázkou.
"Budila jsem tě, když jsem odcházela. Asi jsi musela znovu usnout."
"Usnout?"
"Slečno Weasleyová, přijdete pozdě a ještě vyrušujete? Deset bodů z Nebelvíru."
Ginny si povzdechla.
"Nevšímej si ho," šeptla Viktorie. "Dneska vstal levou nohou."
"Nejenom dneska," zašeptala, ale tohle byla pro Severuse už poslední kapka.
"Po hodině se zde zdržíte, slečno Weasleyová," zasyčel a začal chodit po třídě.

22. kapitola - Smířit se s osudem

9. května 2006 v 1:05 | Clarissa |  Věštba
Hermiona se probudila a okamžitě se posadila.
"Klid, slečno Grangerová. Zase si lehněte."
U nemocničního lůžka seděl profesor Brumbál. Zkoumavě si ji prohlížel. Vypadal velice ustaraně.
"Pane profesore! Jak dlouho jsem spala? A kde jsou ostatní?"
"Prospala jste celý den. Díky lektvaru, který pro vás připravila madam Pomfreyová. Potřebovala jste si odpočinout," odpověděl Brumbál.
"A ostatní?"
"Poslal jsem je pryč, abyste měla klid."
"I Draca? Nechce se mi věřit, že by jen tak odešel," divila se Hermiona.
Brumbál se pousmál.
"Pan Malfoy je teď nejspíš někde s vašimi přáteli."
Hermiona nevěřila vlastním uším.
"Prosím? To není možné. Co by s nimi dělal?" užasla.
"Požádal jsem ho, aby vašim přátelům vysvětlil, o co tu jde."
Hermiona se zatvářila nechápavě.
"Promiňte, pane profesore, ale vážně nevím, o čem to mluvíte."
Profesor Brumbál si povzdechl.
"Hermiono, pan Malfoy už pochopil, o co tu jde. A smířil se se svým osudem. Stejně, jako to musíte udělat vy."
"Snad nemáte na mysli tu věštbu? Ne, tomu odmítám uvěřit. A moc se divím, že tomu uvěřil Draco."
"Dobrá, budeme tedy předstírat, že je to jen výmysl. Ale proč by měl potom pan Malfoy schopnost číst myšlenky, kterou máte teď i vy? A je tu také ten váš štít. Vážně si myslíte, že je to jen náhoda? Dobrá. Asi je to opravdu nejspíš jen náhoda, že dva studenti z Bradavic, ze stejného ročníku, kteří se dokonce milují, mají takové schopnosti. No, přemýšlejte o tom, Hermiono. Přeji brzké uzdravení."
Brumbál se zvedl a odešel. Hermiona se zabořila hlouběji do lůžka.
Ne, to nemůže být pravda...

Druhý den ji madam Pomfreyová propustila z ošetřovny. Hermiona se vydala do Velké síně na snídani. Nevěřila vlastním očím, když uviděla stát u dveří Draca spolu s Harrym, Ronem a Ginny. "Ahoj Hermiono," přivítali ji kamarádi.
Draco k ní přistoupil a políbil ji, čímž si vysloužil Ronův vražedný pohled.
Tak přece jen z nich takoví kamarádi nejsou...ušklíbla se Hermiona.
"Malfoy nám řekl o té věštbě." řekl Harry.
Hermiona se podívala na Draca.
"A cos jim řekl?"
"Pravdu. O našich schopnostech."
"Nevěřím tomu."
"Já ano, Hermiono. Jak jinak by se to dalo vysvětlit? Jestli máš jediné rozumné vysvětlení, sem s ním."
Hermiona nevěděla co říct. Po chvíli se odebrali každý ke svému stolu. Snažila se nevnímat účastné pohledy svých kamarádů, ale nešlo to.
"Draco má pravdu, Hermi," řekla tiše Ginny. "Jiné vysvětlení prostě není..."

Po snídani se všichni vydali na hodinu Obrany. Cestou potkali profesora Snapea.
Grangerová a Draco. Jak se tihle dva vůbec mohli dát dohromady?
"Já vás také ráda vidím, pane profesore," usmála se sladce Hermiona.
"Jako by nestačil jeden student, který mi dokáže číst myšlenky," ušklíbl se.
"No vidíte to. A už jsme dva!"
Draco se rozchechtal na celé kolo. Profesor Snape radši zamířil do svého kabinetu.
Bože, za co mě trestáš! Co jsem komu udělal?
Teď už se smála i Hermiona.
"Možná to čtení myšlenek nebude tak špatné..."

"Výborně, slečno Patilová. Skvěle jste odzbrojila slečnu Parkinsovou. Deset bodů pro Nebelvír!" Všichni zmijozelští se tvářili otráveně.
"Tak kdo bude další? Co třeba pan Malfoy a pan Weasley? No pojďte, pánové!"
Ron a Draco se neochotně zvedli a postavili se naproti sobě.
"Mdloby na tebe!" vykřikl Ron.
"Protego!" snažil se kouzlo odrazit Draco.
Jeho štít byl malý, ale najednou se začal rychle zvětšovat a odhodil Rona stranou. Zatímco se Ron sbíral ze země, Draco se opřel o nejbližší lavici. Byl hrozně zesláblý.
"No výborně," poznamenal Ron ironicky.
"Máme tady druhou Hermionu."
Moody se na Draca zamyšleně podíval.
"Pane Malfoyi, jste v pořádku?"
"Ano, jsem."
"Máte dost sil na další souboj?"
"Snad ano, proč?"
"Výborně. Slečno Grangerová, pojďte k nám, prosím."

Hermiona pomalu přistoupila k Moodymu. Draco se na ni zadíval.
Tak teď už tomu konečně věříš?
Ano. Teď už ano,
odpověděla v duchu Hermiona.
"Tohle bude opravdu zajímavý souboj," řekl nadšeně Moody.
"Zaujměte svá místa, prosím!"

"Impedimenta!" vykřikla Hermiona a kouzlo odmrštilo Draca na druhý konec třídy.
"Tarantallegra!"
Souboj už trval několik minut. Hermiona a Draco na sebe metali jedno kouzlo za druhým, ale souboj byl stále vyrovnán. Oba dva už jen stěží popadali dech.
"Petrificus totalus!" vykřikla Hermiona z posledních sil.
"Protego!" zařval Draco.
Hermiona se už chtěla krýt před jeho štítem, ale nic se nestalo. Draco dopadl spoutaný na zem. Vyděšeně na něj zírala.
"Finite incantatem!" zvolala a rozeběhla se k němu.

"Jak to, že se mi neobjevil štít?" ptal se roztřeseně Draco, když mu pomohla na nohy.
"Věštba," řekla Hermiona.
"Co tím myslíš?"
"Zdá se, že má jeden háček," odpověděla ledovým hlasem.
"My dva se můžeme zničit."

6. kapitola - Noční můra

5. května 2006 v 3:13 | Clarissa |  Příliš málo času
Pro Hermionu nastaly krásné časy. Věděla, že její vztah se Severusem je šílenství, ale nedokázala to zastavit. Ani nechtěla. Těšila se na jejich každodenní setkání. Vždy po škole se chodili procházet po bradavických pozemcích. Někdy se k nim přidal i Remus. Hermiona s potěšením sledovala, jak se mezi ním a Severusem pomalu vyvíjí přátelství. James se Siriusem tomu jen tiše přihlíželi. Vadilo jim, že už s nimi Remus netráví tolik času, ale neodvážili se říct proti tomu ani slovo.

Za tu dobu, strávenou v tomto ročníku, se Hermiona stihla blíže seznámit i s ostatními zmijozelskými. Někteří nebyli tak špatní. Ale někteří špatní byli. Lucius Malfoy. To jméno ji strašilo nejen v jejích snech. Nenáviděla ho. Chtěla nenávidět i jeho budoucí ženu, Narcissu, ale nešlo to. Když ji poprvé spatřila, nevěřila vlastním očím. Byla to krásná dívka s veselými jiskřičkami v očích, které postupem času, co chodila s Luciusem, pomalu vyhasínaly. Poslední dobou vypadala spíš jako hromádka neštěstí. Hermiona se ani nedivila. Lucius ji podváděl, kde mohl. Dokonce i s její sestrou Bellatrix. Ano, Bellatrix byla dalším člověkem, pro kterého Hermiona neměla v srdci místo.
Hermiona scházela ze schodů, když v tom do ní někdo vrazil. "Hej!" vyhrkla. "Promiň." omluvila se dívka a vběhla rychle na dívčí záchody. Hermiona chvíli zůstala zaraženě stát, ale pak se vydala za ní. "Narcisso!" řekla překvapeně, když dívku poznala. Narcissa seděla na zemi opřená o zeď a plakala. Hermionu zaplavila lítost. Přistoupila k ní a objala ji. "Ššš...neplač. To bude dobrý..." Narcissa se jí schoulila do náruče. "On...on...podvedl mě. Už zase. A tentokrát s Bellou, mojí vlastní sestrou..." Narcissiny vzlyky byly čím dál silnější. Hermiona se zatvářila naštvaně. "Tak proč s ním proboha chodíš? Ten bídák si tě nezaslouží!" řekla ostře. "Ale já ho miluju!" vykřikla nešťastně Narcissa. "A co na něm sakra miluješ? Je to jen ubohý děvkař!" "Já...já...budeme se brát! Hned po škole. Naše rodiny to domluvily už dávno..." "A to je důvod, abys ho milovala?" zeptala se udiveně Hermiona. "Ty to nechápeš...známe se už od dětství. Vždycky jsem do něj byla zamilovaná..." "Holka, vzpamatuj se! Pojď, vstávej. Půjdeme na oběd. A už nechci vidět žádný pláč, jasný?" řekla rázně Hermiona. Narcissa se smutně usmála. "Dobrý nápad. Jdeme..."
"Narcisso! Lásko, tady jsi. Všude jsem tě hledal..." vyběhl jim naproti Lucius, ale když si všiml Hermiony, zarazil se. "To jsem nevěděl, že jste zrovna vy dvě takové kamarádky..." ušklíbl se. "A co? Vadí ti to? Někdo s ní musí být, zatímco ty si užíváš s jinýma..." řekla vztekle Hermiona. "Jak se opovažuješ? Ty jedna...mudlovská šmejdko!" vykřikl Lucius. "Nech ji, Luciusi. Prosím tě..." vyhrkla Narcissa. "Tak ty se jí budeš ještě zastávat?" vyjel na ni Lucius a bolestivě jí stiskl rameno. "A dost! Okamžitě jí pusť!" poručila mu Hermiona. "Už tě mám vážně plný zuby, Grangerová..." řekl Lucius a vytáhl hůlku. "Tarantallegra!" "Protego!" zařvala Hermiona. Ostatní jen tiše přihlíželi souboji, který už trval hezkou chvíli. Nakonec se Hermioně podařilo Luciuse odzbrojit.
Hermiona mu hodila jeho hůlku k nohám. "Moc si nevyskakuj, Malfoyi. Jednou za tohle všechno zaplatíš..." Hermiona se otočila a vydala se ke stolu, ale Lucius zvedl hůlku a namířil na ni. "Nech ji být!" vykřikl Severus, který se tam zrovna objevil. Lucius se opovržlivě zasmál. "Severusi, Severusi. Doufal jsem, že jsou to jen obyčejné klepy, že sis něco začal s touhle šmejdkou. Ale jak vidím, tak nejsou." "Přestaň ji urážet!" "Však ty ještě nakonec přilezeš, Severusi. Až ti konečně dojde, že s ní jen ztrácíš svůj drahocenný čas. Víš moc dobře, co všechno ti můžu nabídnout, když se ke mně přidáš..." S těmito slovy Lucius odešel. Narcissa zaváhala, ale nakonec se vydala za ním.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Severus. "Jo, jsem." odpověděla Hermiona a posadila se ke stolu. Snažila se nevšímat si upřených pohledů svých spolužáků. Nejvíc na ni zírali James se Siriusem. "Páni, no to bylo něco! Zmijozelský proti zmijozelskému. Něco takovýho tady ještě nebylo!" uchichtl se James. "To teda ne. Vypadá to, že měl Remus pravdu. Ta holka je vážně úžasná!" James se na něj překvapeně zadíval. "To zní, jako kdyby ses do ní zamiloval..." "Co to plácáš, Jamesi? Nemáš horečku?" James se znovu uchichtl. "Já ne, ale ty vypadáš, jako bys měl pořádnou..."

Bylo hodně po půlnoci, když se Hermiona vrátila do zmijozelské společenské místnosti. Jak jen to bylo možné, schovala se do Komnaty nejvyšší potřeby. Věděla, že ji bude Severus hledat, ale potřebovala být sama. Ve společenské místnosti nikdo nebyl. Hermiona se posadila do nejbližšího křesla a schoulila se do klubíčka. Po tváři jí tekly slzy. Souboj s Luciusem v ní znovu otevřel dosud nezhojené rány. A s nimi na povrch vyplula ta nejhorší vzpomínka. Hermiona nakonec vyčerpáním usnula.
"Opět se setkáváme..." ozvalo se za ní. Hermiona se otočila. "Lucius Malfoy." vydechla. "Přesně tak. A konečně mám možnost tě zabít." "Ale no tak, vážně se mnou hodláte ztrácet čas, Luciusi?" ušklíbla se. "To kvůli tobě přešel můj syn na druhou stranu, ty zatracená mudlovská šmejdko!" "Kvůli mně? Draco za mnou přišel už rozhodnutý. Vina je jen na vaší straně. Kdybyste se aspoň trochu choval jako otec, nebojoval by teď Draco proti vám..." "Sklapni!" "Kam se poděla vaše trpělivost, Luciusi?" posmívala se Hermiona. "Však já vím, jak tě umlčet! Crucio!" vykřikl Lucius. Hermioně se bolestí podlomila kolena. "Ta tvá odvaha je ti najednou k ničemu, co, šmejdko? Crucio!" zařval znovu. Bolest byla čím dál nesnesitelnější. "Už mě to vážně nebaví. Je na čase to ukončit!" řekl Lucius a pozvedl znovu hůlku. "AVADA KEDAVRA!" Hermiona zavřela oči a čekala na smrt. Ale ta nepřicházela. "NE!" ozval se Luciusův výkřik. Hermiona znovu otevřela oči. Před ní leželo bezvládné tělo. "Draco!" vykřikla a z očí jí vytryskly slzy. Nemohla tomu uvěřit. Draco byl mrtvý. Obětoval se, aby ona mohla žít. "Zavinila jsi smrt mého jediného syna! Za tohle mi zaplatíš!" Hermiona se postavila na nohy. Ve tváři měla odhodlaný výraz. "Ne, Luciusi. To vy budete pykat..." řekla Hermiona a pozvedla hůlku...
"To ty budeš pykat, Luciusi...Zabil jsi vlastního syna! Ach, Draco...tohle se nikdy nemělo stát!" křičela Hermiona ze spaní. V křesle naproti ní někdo seděl. Tma skrývala jeho tvář. Jediné, co se dalo rozeznat, byla jeho postava, otřásající se vzlyky...

Uzávěrka :o)

2. května 2006 v 10:43 | Clarissa
Takže, lidičky! Byl tu dotaz, dokdy máte odesílat své pokračování povídky...budu je přijímat do 8.5.! Koukejte se snažit! Myslím, že týden na napsání jedné kapitoly bohatě stačí, ne? :o)))