"Vstávat, ospalče! Nebo mám zase začít s..." Tom zůstal stát, jako když do něj uhodí blesk.
"Co je? Tome, co se děje?"
Ten jen stál a vyděšeně se díval před sebe.
"Tome, prober se! Co se stalo?" Sára už začínala být hysterická.
Takhle svého bratra nikdy neviděla.
"Co to je? Co to sakra je?" zeptal se Tom a ukázal na noční stolek.
Sára se na stolek nechápavě zadívala. Neviděla nic zvláštního. Stolek vypadal stejně jako vždy, kromě vázy s růží, kterou tam dala teprve včera.
"Nechápu, co máš na mysli..."
"Ta růže. Kde se tady vzala růže?"
"Našla jsem ji včera na parapetu. Nejspíš mám tajného ctitele. No a?"
"Vyhoď ji. Hned!"
"Proč, proboha?"
"Ty snad nevíš, že růže nosí neštěstí?" Tom se zhroutil na postel.
"Ne, to teda nevím. Jak to myslíš, že přináší neštěstí? Já mám růže ráda. Jsou to mé nejoblíbenější květiny!"
"Den před smrtí našich rodičů jsem přede dveřmi našel dvě růže."
Sáře přeběhl mráz po zádech.
"Jakou to má souvislost?" zeptala se tiše.
"Máma mi vždycky kladla na srdce, že růže přináší neštěstí."
"Ale Tome, to s tím přece nemusí mít nic společného..."
"Tím bych si nebyl tak jist. Vyhoď ji, prosím!"
"Myslíš, že má Tom pravdu?"
"To vážně nevím." řekla Sára.
"Ale je fakt, že tví rodiče zemřeli dost zvláštním způsobem."
Sáře se zaleskly oči.
"Promiň, nechtěla jsem ti to připomínat."
"To bude dobrý. Máš pravdu. Nevím, jak zemřeli. Prostě jen tak, z ničeho nic. Tehdy jsem k nim přiběhla do ložnice. Vždycky jsem se utíkala schovat do jejich ložnice, když byla bouřka. Skočila jsem k nim do postele a oni byli...byli..."
"Sáro, nemysli na to. Prostě zkus na ten incident s růží zapomenout," řekla tiše Katy.
"Konečně pátek! Tak kam vyrazíme?" jásala Katy, když vyšly po poslední hodině před školu.
"Nevím, je mi to jedno. Vlastně se mi ani nikam moc nechce," povzdechla si Sára.
"Sáro! To nemyslíš vážně. Je to tradice!" rozohnila se Katy.
"Dobře, dobře. Máš pravdu. Víš, co? Nechám letos výběr podniku na tobě," řekla odevzdaně.
Katy si radostí mnula ruce.
"Výborně, přesně to jsem chtěla slyšet. V osm se pro tebe stavím. A ať jsi připravená!"
"Dále," ozvala se Sára.
Do pokoje vešel Tom. Zarazil se, když ji viděl u zrcadla.
"Ty se někam chystáš?" zeptal se překvapeně.
"Jo, jdu ven. S Katy," odpověděla.
"No jo, ta vaše tradice, málem bych na to zapomněl," zasmál se Tom.
"A kam máte namířeno?"
"To ještě nevím, letos je výběr podniku na Katy. A co budeš dělat ty?"
Tom neodpověděl a Sára se zasmála. Znala svého bratra moc dobře. Bylo jí jasné, že hned jak odejde, vezme si z knihovny další z těch šíleně nudných knížek a stráví tím celý večer.
"Nechceš jít s náma?" zeptala se.
"Ne, díky," odpověděl Tom.
"No tak, Tome. Přece nechceš strávit celý svůj život zalezlý doma. Musíš se občas trošku pobavit!"
"Tak dobře. Ale co Katy? Nebude jí to vadit? Měla to být přece dámská jízda, ne?"
Sára se rozesmála.
"Katy to rozhodně vadit nebude. A teď se padej připravit!" zavelela.
"Rozkaz, kapitáne!"

Přesně v osm hodin se rozdrnčel zvonek.
"Už letím," zvolala Sára a otevřela dveře.
"Připravená?" mrkla na ni Katy.
"Já jo, ale Tomovi to bude ještě chvilku trvat," řekla Sára.
"Tomovi? On jde taky?"
"Jo, snad ti to nevadí?" zeptala se Sára nevinně.
"Jasně, že ne!"
V tu chvíli se za nimi objevil Tom.
"No výborně, jsme kompletní. Můžeme vyrazit!"
"Co to je?" ptala se Sára.
"Nový podnik, otevřeli ho na konci léta."
"Shadow. No, to je zajímavý název," poznamenal Tom.
"Tak co je, lidi? Jde se dovnitř!" zavelela Katy.
"No nazdar, nemáme si kam sednout," vydechla Katy.
"Hele, není támhle Martin?" ukázal Tom směrem k baru.
"Jo, je to on," zvolala Sára.
"Jdeme za ním!"
"Nazdar! Myslel jsem si, že tu budete. A kdo je to s vámi? Páni, já mám asi halucinace! Vítej mezi živými, Tome!"
"Moc vtipný, Martine. Taky tě rád vidím."
"No výborně, hezky se nám to tu schází. Támhle mám stůl, je tam už půlka naší třídy. Místo se pro vás určitě najde, tak pojďte!"
"Hm, tohle vypadá na skvělej večer!" zvolala radostně Katy.
Dávám jí půl minuty...
Dvacet pět...
Pořád se nic nedělo.
Patnáct...
Deset...
Katy se začala nervózně rozhlížet kolem.
Pět...
"Lidi, co je s váma! Jde se tancovat!" zařvala Katy a táhla Sáru na parket.
Nula...
Výborně, holka. Ty si to zasloužíš...
Najednou jí přeběhl mráz po zádech a srdce se jí rozbušilo rychleji než obvykle.
Co to se mnou sakra je?
Sára se snažila popadnout dech. Konečně se jí to povedlo a uvolnila se.
Co to proboha bylo? Tohle není normální...
Dneska jsem nějak moc akční...:o))) konečně jsem znovu napsala tu ztracenou kapitolu