5. května 2006 v 3:13 | Clarissa
|
Pro Hermionu nastaly krásné časy. Věděla, že její vztah se Severusem je šílenství, ale nedokázala to zastavit. Ani nechtěla. Těšila se na jejich každodenní setkání. Vždy po škole se chodili procházet po bradavických pozemcích. Někdy se k nim přidal i Remus. Hermiona s potěšením sledovala, jak se mezi ním a Severusem pomalu vyvíjí přátelství. James se Siriusem tomu jen tiše přihlíželi. Vadilo jim, že už s nimi Remus netráví tolik času, ale neodvážili se říct proti tomu ani slovo.
Za tu dobu, strávenou v tomto ročníku, se Hermiona stihla blíže seznámit i s ostatními zmijozelskými. Někteří nebyli tak špatní. Ale někteří špatní byli. Lucius Malfoy. To jméno ji strašilo nejen v jejích snech. Nenáviděla ho. Chtěla nenávidět i jeho budoucí ženu, Narcissu, ale nešlo to. Když ji poprvé spatřila, nevěřila vlastním očím. Byla to krásná dívka s veselými jiskřičkami v očích, které postupem času, co chodila s Luciusem, pomalu vyhasínaly. Poslední dobou vypadala spíš jako hromádka neštěstí. Hermiona se ani nedivila. Lucius ji podváděl, kde mohl. Dokonce i s její sestrou Bellatrix. Ano, Bellatrix byla dalším člověkem, pro kterého Hermiona neměla v srdci místo.
Hermiona scházela ze schodů, když v tom do ní někdo vrazil. "Hej!" vyhrkla. "Promiň." omluvila se dívka a vběhla rychle na dívčí záchody. Hermiona chvíli zůstala zaraženě stát, ale pak se vydala za ní. "Narcisso!" řekla překvapeně, když dívku poznala. Narcissa seděla na zemi opřená o zeď a plakala. Hermionu zaplavila lítost. Přistoupila k ní a objala ji. "Ššš...neplač. To bude dobrý..." Narcissa se jí schoulila do náruče. "On...on...podvedl mě. Už zase. A tentokrát s Bellou, mojí vlastní sestrou..." Narcissiny vzlyky byly čím dál silnější. Hermiona se zatvářila naštvaně. "Tak proč s ním proboha chodíš? Ten bídák si tě nezaslouží!" řekla ostře. "Ale já ho miluju!" vykřikla nešťastně Narcissa. "A co na něm sakra miluješ? Je to jen ubohý děvkař!" "Já...já...budeme se brát! Hned po škole. Naše rodiny to domluvily už dávno..." "A to je důvod, abys ho milovala?" zeptala se udiveně Hermiona. "Ty to nechápeš...známe se už od dětství. Vždycky jsem do něj byla zamilovaná..." "Holka, vzpamatuj se! Pojď, vstávej. Půjdeme na oběd. A už nechci vidět žádný pláč, jasný?" řekla rázně Hermiona. Narcissa se smutně usmála. "Dobrý nápad. Jdeme..."
"Narcisso! Lásko, tady jsi. Všude jsem tě hledal..." vyběhl jim naproti Lucius, ale když si všiml Hermiony, zarazil se. "To jsem nevěděl, že jste zrovna vy dvě takové kamarádky..." ušklíbl se. "A co? Vadí ti to? Někdo s ní musí být, zatímco ty si užíváš s jinýma..." řekla vztekle Hermiona. "Jak se opovažuješ? Ty jedna...mudlovská šmejdko!" vykřikl Lucius. "Nech ji, Luciusi. Prosím tě..." vyhrkla Narcissa. "Tak ty se jí budeš ještě zastávat?" vyjel na ni Lucius a bolestivě jí stiskl rameno. "A dost! Okamžitě jí pusť!" poručila mu Hermiona. "Už tě mám vážně plný zuby, Grangerová..." řekl Lucius a vytáhl hůlku. "Tarantallegra!" "Protego!" zařvala Hermiona. Ostatní jen tiše přihlíželi souboji, který už trval hezkou chvíli. Nakonec se Hermioně podařilo Luciuse odzbrojit.
Hermiona mu hodila jeho hůlku k nohám. "Moc si nevyskakuj, Malfoyi. Jednou za tohle všechno zaplatíš..." Hermiona se otočila a vydala se ke stolu, ale Lucius zvedl hůlku a namířil na ni. "Nech ji být!" vykřikl Severus, který se tam zrovna objevil. Lucius se opovržlivě zasmál. "Severusi, Severusi. Doufal jsem, že jsou to jen obyčejné klepy, že sis něco začal s touhle šmejdkou. Ale jak vidím, tak nejsou." "Přestaň ji urážet!" "Však ty ještě nakonec přilezeš, Severusi. Až ti konečně dojde, že s ní jen ztrácíš svůj drahocenný čas. Víš moc dobře, co všechno ti můžu nabídnout, když se ke mně přidáš..." S těmito slovy Lucius odešel. Narcissa zaváhala, ale nakonec se vydala za ním.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Severus. "Jo, jsem." odpověděla Hermiona a posadila se ke stolu. Snažila se nevšímat si upřených pohledů svých spolužáků. Nejvíc na ni zírali James se Siriusem. "Páni, no to bylo něco! Zmijozelský proti zmijozelskému. Něco takovýho tady ještě nebylo!" uchichtl se James. "To teda ne. Vypadá to, že měl Remus pravdu. Ta holka je vážně úžasná!" James se na něj překvapeně zadíval. "To zní, jako kdyby ses do ní zamiloval..." "Co to plácáš, Jamesi? Nemáš horečku?" James se znovu uchichtl. "Já ne, ale ty vypadáš, jako bys měl pořádnou..."

Bylo hodně po půlnoci, když se Hermiona vrátila do zmijozelské společenské místnosti. Jak jen to bylo možné, schovala se do Komnaty nejvyšší potřeby. Věděla, že ji bude Severus hledat, ale potřebovala být sama. Ve společenské místnosti nikdo nebyl. Hermiona se posadila do nejbližšího křesla a schoulila se do klubíčka. Po tváři jí tekly slzy. Souboj s Luciusem v ní znovu otevřel dosud nezhojené rány. A s nimi na povrch vyplula ta nejhorší vzpomínka. Hermiona nakonec vyčerpáním usnula.
"Opět se setkáváme..." ozvalo se za ní. Hermiona se otočila. "Lucius Malfoy." vydechla. "Přesně tak. A konečně mám možnost tě zabít." "Ale no tak, vážně se mnou hodláte ztrácet čas, Luciusi?" ušklíbla se. "To kvůli tobě přešel můj syn na druhou stranu, ty zatracená mudlovská šmejdko!" "Kvůli mně? Draco za mnou přišel už rozhodnutý. Vina je jen na vaší straně. Kdybyste se aspoň trochu choval jako otec, nebojoval by teď Draco proti vám..." "Sklapni!" "Kam se poděla vaše trpělivost, Luciusi?" posmívala se Hermiona. "Však já vím, jak tě umlčet! Crucio!" vykřikl Lucius. Hermioně se bolestí podlomila kolena. "Ta tvá odvaha je ti najednou k ničemu, co, šmejdko? Crucio!" zařval znovu. Bolest byla čím dál nesnesitelnější. "Už mě to vážně nebaví. Je na čase to ukončit!" řekl Lucius a pozvedl znovu hůlku. "AVADA KEDAVRA!" Hermiona zavřela oči a čekala na smrt. Ale ta nepřicházela. "NE!" ozval se Luciusův výkřik. Hermiona znovu otevřela oči. Před ní leželo bezvládné tělo. "Draco!" vykřikla a z očí jí vytryskly slzy. Nemohla tomu uvěřit. Draco byl mrtvý. Obětoval se, aby ona mohla žít. "Zavinila jsi smrt mého jediného syna! Za tohle mi zaplatíš!" Hermiona se postavila na nohy. Ve tváři měla odhodlaný výraz. "Ne, Luciusi. To vy budete pykat..." řekla Hermiona a pozvedla hůlku...
"To ty budeš pykat, Luciusi...Zabil jsi vlastního syna! Ach, Draco...tohle se nikdy nemělo stát!" křičela Hermiona ze spaní. V křesle naproti ní někdo seděl. Tma skrývala jeho tvář. Jediné, co se dalo rozeznat, byla jeho postava, otřásající se vzlyky...
Tak, konečně je tady další kapitola! Ale že mi dala zabrat...:o))). Děj se nám poněkud přiostřuje, nemyslíte? Netrpělivě očekávám vaše komentáře!