Červenec 2006

Zavři oči

31. července 2006 v 14:10 | Clarissa |  Zavři oči
Zavři oči...
Kolikrát už tahle slova slyšela? Desetkrát? Stokrát? Už ani nepočítala dny, které zde strávila. Na místě, které si sama vybrala. Na místě, které se pro ni stalo domovem.

Zavři oči...
Poprvé tato slova slyšela o prázdninách před šestým ročníkem. Tehdy se těžce vzpamatovávala z rozchodu se svým přítelem. Potřebovala naprostý klid, a tak se i přes protesty jejích rodičů rozhodla strávit léto sama. Po vzoru mudlů si pronajala chatu na osamoceném místě. Kolem dokola byla jen příroda a pár dalších chatek. A on.

Zavři oči...
V první chvíli ji přepadla neuvěřitelná nenávist. Obloukem se vyhýbala jakémukoliv kontaktu. Postupem času si na jeho přítomnost zvykla. Nakonec to byla ona, kdo začal vyhledávat jeho společnost. Její zraněná duše se pomalu, ale jistě začínala zocelovat. První noc s nepřítelem na sebe nenechala dlouho čekat.

Zavři oči...
Zamilovala se do něj. Po nekonečně dlouhé době měla pocit, že našla někoho, kdo je pro ni oporou. Někoho, kdo sdílí její myšlenky. Někoho, kdo ji má opravdu rád. Rodina její rozhodnutí nikdy nepřijala. Zřekli se jí. Ztratila všechny své blízké výměnou za člověka, kterého dříve nenáviděla.

Zavři oči...
Odešla ze školy a nastěhovala se k němu domů. Bylo to obrovské panství, které jí připomínalo zámek, o kterém snila jako malá. Zámek, ve kterém chtěla žít se svým princem. Uvědomila si, že její dětský sen se splnil. Až na to, že její láska rozhodně nebyla princem na bílém koni. Jeho duše byla černá jako uhel.

Zavři oči...
Postupem času se začala měnit i ona. Vše, co bylo dříve barevné, zešedlo. Ožívala pouze ve chvílích, kdy byla s ním. Nakonec přijala rozhodnutí, které zpečetilo její život definitivně.

Zavři oči...
Seděla na terase a dívala se do dálky. Jen vzdáleně si uvědomovala, co ji čeká. Její princ vstoupil do dveří a podal jí ruku. Čas nadešel. Čas, kdy se postaví proti všem, kteří jí kdysi byli blízcí. Přijala jeho nabízenou ruku a usmála se. Na obnažené paži se jí rozžhavilo znamení zla...

9. kapitola - Hádka

20. července 2006 v 13:29 | Clarissa |  Příliš málo času
Hermiona dokončila své vyprávění. Ustaraně se na Severuse podívala. Jeho výraz ji děsil.
"Určitě mi teď nevěříš," povzdechla si.
"Věřím ti," zašeptal Severus.
"Je mi jasné, že takovou šílenost by si nikdo nevymyslel."
"Děkuju."
Severus pohlédl z okna.
"Mám jen jednu otázku."
"Jakou?" zeptala se Hermiona.
"Kdo byli rodiče toho... toho Harryho?"

Hermiona vyskočila na nohy a začala nervózně přecházet po učebně.
"Promiň, Severusi, ale to ti nemůžu říct."
"Omyl. Ty mi to musíš říct. Myslím, že toho lhaní bylo už dost. Chci slyšet pravdu, rozumíš?"
Hermiona stále neodpovídala.
"Tak kdo sakra byli jeho rodiče?"
"Lily... a James."
Severus zalapal po dechu.

"I když jsem si to nikdy nechtěl přiznat, v duchu jsem vždycky věděl, že se dají ti dva dohromady," povzdechl si Severus.
"Jak to myslíš?" zeptala se zmateně Hermiona.
"Měl jsem ji moc rád. Tedy, aspoň jsem si to myslel. A pak ses tu najednou objevila ty a převrátila mi život vzhůru nohama. Už nikdy nic nebude tak jako dřív..."
Hermiona k němu přistoupila a vzala ho za ruku, ale on se jí vytrhl.
"Severusi..."
"Co? Co chceš, abych ti po tom všem řekl? Že se nic nestalo? Že spolu teď můžeme být nadosmrti šťastní?"
Jeho slova se jí zabodávaly do srdce jako ostré nože.
"Já neříkám, že je to snadné."
"Vůbec to není snadné. Hermiono, sakra! Vždyť já budu tvůj profesor! Ty se prostě vrátíš do své doby, ale co já? To mám na tebe čekat celých dvacet let?"
"Nic takového po tobě nechci," vyhrkla Hermiona se slzami v očích.
"A co tedy chceš?"

"Chci, abys měl svůj život a ne život Smrtijeda!"
"Tvá starost je úžasná, Hermiono," poznamenal sarkasticky.
"Ale o mě se bát nemusíš. Spíš se postarej o sebe, abys byla za těch dvacet let vůbec naživu."
"Teď tě nechápu..."
"Co si myslíš, že se stane, až Luciusovi dojde, odkud tě zná? Pochybuju, že by to jen tak přešel."
"O tohle se postarám. Něco už vymyslím."
"To by bylo fajn."
Hermiona se zamračila.
"Co?"
"Chováš se přesně jako tvé budoucí já."
Severus povytáhl obočí a upřel na ni svůj pohled.
"A to je?"
"Chodíš jen v černé barvě, strašíš studenty, sarkastickými poznámkami strháváš body každé koleji kromě Zmijozelu, Nebelvíru dokonce dvakrát tolik..."
"Začíná se mi to líbit. No jen pokračuj."
"S oblibou mi říkáš, že jsem nesnesitelná šprtka..."

Severusovi zacukaly koutky.
"Na tom něco bude. A dál? Ještě něco zajímavého?"
"Až v sedmém ročníku, kdy o tobě vyšla pravda najevo, jsi se trochu změnil. Byl jsi najednou lidštější... jako kdyby z tebe spadl obrovský balvan."
"To se dalo čekat, ne?" ušklíbl se Severus.
"A co máš v plánu teď? Budeme se zase držet za ručičky a předstírat, že se nic nestalo?"
Pro Hermionu jeho slova byla jako facka. Nevěřícně na něj chvíli zírala. V jeho očích byl chlad, který ji děsil.
"Severusi, co se to s tebou děje?"
"Nejspíš se ze mě možná právě teď stává mé budoucí já. Tak to má přece být, ne?"
"Severusi, prosím! Nechci, aby to mezi námi skončilo takhle."
"Vždyť mezi námi ani nic nezačalo," přerušil ji Severus a vyšel z učebny.
Hermiona se zhroutila na zem.
Takhle to nemělo dopadnout... takhle ne...
Do učebny se vřítili Remus a Lily.
"Hermi, co se stalo? Viděli jsme Severuse... utíkal, jako kdyby mu za patama hořelo."
"Nestalo se vůbec nic. Nijak jsem si nepomohla!"
Lily ji objala.
"Musím se vrátit. Nemám tady už co dělat..."
"Do své doby?" zeptal se tiše Remus.
Hermiona vytřeštila oči.
"Lily! Tys mu to řekla!"
"Promiň, Hermiono. Ale Remus má právo vědět, co se tady opravdu děje."
"To je vážně skvělý. To můžeš klidně hned říct celý škole, že jsem z budoucnosti a vrátila jsem se, abych zachránila život Harryho Pottera!"
Lily zalapala po dechu.
"Co jsi to řekla?"