Listopad 2006

Září

18. listopadu 2006 v 22:51 | Clarissa |  Milý deníčku
7. září
Milý deníčku,
mé jméno je Ronald Weasley.
Kruci, to zní teda pěkně hloupě...
Milý deníčku,
Kterej magor může napsat Milý deníčku???
Prostě se jmenuju Ron Weasley (i když nechápu, proč se do deníku musí psát vždycky jméno) a tenhle zatracenej deník jsem dostal od mých starších bráchů, Freda a George. Jsou to dvojčata. Od té doby, co se vyflákli na školu, mají svůj vlastní obchod s žertovnými předměty. Jsou fajn, i když mi někdy svým chováním dokážou lézt na nervy.

26. kapitola - Tajemství

18. listopadu 2006 v 22:45 | Clarissa |  Věštba
"To mi také došlo, pane profesore," poznamenala Hermiona.
Po nekonečně dlouhé chvíli se mu podívala do očí. To, co v nich spatřila, ji překvapilo. Strach? Je možné, aby všemi neoblíbený profesor lektvarů měl z něčeho strach? Nemohla tomu uvěřit.
"Myslím, že bychom si měli promluvit, slečno Grangerová," řekl Severus.
"Napřed ale odvedu Nar-paní Malfoyovou na ošetřovnu. Hned budu zpátky."
Hermiona sledovala, s jakou ohleduplností profesor zachází s Narcissou. Vzal ji do náručí a tiše s ní vyklouzl na chodbu. Pak se, nikým nepozorován, vydal na ošetřovnu.

25. kapitola - Odhalení

18. listopadu 2006 v 20:00 | Clarissa |  Věštba
"To, co jsi mi teď řekl, Luciusi, nesmíme brát na lehkou váhu."
"Ano, můj pane. Co mám udělat?"
"Prozatím tvého syna necháme tam, kde je."
"Ale pane, to nemůžeme! Draco se právě přidal na jejich stranu. Pokud zůstane v Bradavicích, šance získat ho zpět bude čím dál víc menší."
"Tím bych se teď nezabýval, Luciusi. Jediné, co by ti mělo dělat starosti, je tvá žena."
Lucius se na svého pána udiveně podíval.
"Narcissa? Co je s ní?"
"Mám takový pocit, že ti něco tají, Luciusi. Být tebou, zjistil bych co nejdřív, co skrývá."
Smrtijedův pohled ztvrdl.
"Ano, můj pane. Udělám, co mi radíte. A to hned!"
Voldemort se s úšklebkem díval za odcházejícím Luciusem.
"To jsem na tebe zvědavý, jak se vyrovnáš s další ránou. A pokud jde o tvého syna, ten se k nám už brzy přidá. O to se postarám."


Draco se s úlekem probudil. Byl úplně propocený. S námahou vstal a vydal se do sprchy. Už zase ten sen. Zdál se mu už po několikáté a on si dělal čím dál větší starosti. Pustil si na sebe proud horké vody a pomalu se uklidňoval. Zdálo se mu o matce. Několikrát se jí pokoušel poslat dopis, ale vždy se mu vrátil neotevřený zpět. Nevěděl, co si o tom má myslet. V jeho snu matka trpěla. Luciusovou rukou. Draco zavřel oči a nechal proudem vody spláchnout všechny své obavy.

"Ehm, ehm. Slečno Grangerová, pane Malfoyi, mohu vás na chvíli vyrušit?"
Hermiona od Draca vyděšeně odskočila. Když viděla, kdo vedle nich stojí, okamžitě zčervenala.
"Dobrý den, pane řediteli," řekl pobaveně Draco.
Hermiona se dívala do země.
"Rád bych s vámi oběma mluvil, je to možné?"
"Samozřejmě," odpověděl Draco.
Vzal Hermionu za ruku a oba Brumbála následovali do jeho kabinetu.

"Myslím, že pro vás nebude takové překvapení, o čem s vámi chci mluvit."
"Ne, to rozhodně nebude," ušklíbla se Hermiona.
"Ale jistě vás překvapí rozhodnutí, ke kterému jsem dospěl."
Draco se na něj tázavě zadíval.
"Vzhledem k vašim... přednostem..., jsem se rozhodl, že budete oba docházet na zvláštní hodiny. Budou se konat každý den v osm hodin večer."
"Ale ne," vyhrkl Draco.
"Další hodiny? A kdo nás bude učit?"
"Pan profesor Snape se ochotně nabídl..."
"Snape?" vyskočila Hermiona na nohy.
"No nazdar," vydechla.
Brumbál ji pobaveně pozoroval.
"Snad to nebude tak hrozné. Dnes večer začnete vy, zítra pan Malfoy. Takto se budete střídat."
"Moment, to nebudeme chodit na hodiny spolu?" zeptal se udiveně Draco.
"Pan profesor usoudil, že mít vás tam oba najednou by nebylo moc vhodné."
"Ani se mu nedivím," uchichtla se Hermiona.

Hermiona se rozhodla využít poslední hodinu před doučováním k večerní procházce. Zhluboka vdechovala vůni přírody a obdivovala jaro, to zázračné roční období, kdy všechno kvete. Došla až k jezírku a posadila se. Když si po chvíli uvědomila, kde vlastně sedí, rozesmála se. Tady, právě u tohohle jezírka kdysi řekla Ginny, že Draca nenávidí. Najednou jí ta doba připadala strašně vzdálená. Doba, kdy ještě nebyla s Dracem. Po chvíli si uvědomila, že by už měla jít, a vstala. Pomalu se vydala do školy.

Najednou za ní něco zapraskalo. Hermiona se vyděšeně otočila a instinktivně sáhla do kapsy pro hůlku.
"Lumos," zašeptala a konec hůlky se rozzářil.
Hermiona zapátrala očima ve tmě. Nejdříve nic neviděla, ale pak se jí podařilo mezi stromy rozpoznat obrys postavy, která se pomalu přibližovala. Když si všimla, že má postava na sobě dlouhý černý plášť, rychle se rozeběhla ke dveřím.
"Prosím, pomozte mi!" ozval se za ní zoufalý ženský výkřik.
Hermiona se zarazila. Chvíli váhala, ale pak se vydala zpátky.
"Kdo jste?" zeptala se s hůlkou namířenou před sebe.
V tu chvíli se postava sesunula k zemi a Hermiona konečně poznala, kdo to je.
"Paní Malfoyová," vydechla šokovaně.

Narcissa bolestí zkřivila obličej.
"Prosím, pomozte mi," opakovala svá slova.
Hermiona se k ní rozeběhla a pomohla jí vstát.
"Musíte na ošetřovnu, hned!"
"Ne, tam ne! Severus... Musím najít Severuse..."
"Ale..."
"Jedině on mi může pomoci! Prosím, zaveďte mě k němu!"
"Dobře," přikývla Hermiona, podepřela Narcissu a spolu s ní se vydala do podzemí.
Nervózně se rozhlédla kolem sebe. Měla pocit, že je někdo sleduje.

"Pane profesore!" zabušila Hermiona na dveře, když se konečně ocitly před Snapeovým kabinetem.
Po chvíli se otevřely dveře a v nich se objevil Snape.
"Slečno Grangerová. Jdete pozdě... Proboha!" zděsil se Severus, když si všiml, koho má Hermiona za zády.
"Rychle, musíme jí vzít dovnitř!"
Zatímco profesor lektvarů pomáhal Narcisse, Hermiona kouzlem rozdělala v krbu oheň.

"Severusi," zašeptala Narcissa.
"Jsem tady, Cisso."
Hermioně neušlo, s jakou něžností ta slova pronesl.
"Co se ti to proboha stalo?"
Narcissa se s námahou nadechovala.
"To Lucius. On... on ví všechno, Severusi!"
Snapeův pohled ztvrdl.
"Lucius? Ale proč..."
"Tobě to pořád nedošlo, Severusi? On to ví... Ví, že je Dalton náš syn, a že je tady!"

Hermiona zalapala po dechu.
"Jak to zjistil?" zeptal se tiše Snape.
"Mučil mě. Mučil mě tak dlouho, že jsem se už nedokázala bránit. Četl v mé hlavě jako v knize..."
Narcissa odvrátila svůj pohled a rozvzlykala se.
Severus ji objal a snažil se ji utěšit.
"Jsem tady. Už tě neopustím, rozumíš?"
V tu chvíli se rozlétly dveře jeho kabinetu.

"Luciusi," vydechla vyděšeně Narcissa.
"Ty parchante!" vykřikl Lucius a namířil na Snapea hůlku.
Severus se ho pokoušel uklidnit, ale marně. Lucius byl vzteky bez sebe.
"A já ti celé ty roky důvěřoval! Nikdy bych nečekal, že mě takhle podrazíš! CRUCIO!"
Snape se svíjel bolestí. Hermiona už to dál nemohla vydržet.
"Expelliarmus!" vykřikla a Luciova hůlka odlétla stranou.
Severus vstal a probodl Lucia opovržlivým pohledem.

"Vypadni odsud a už se nevracej! Hned!" přikázal mu.
Lucius zvedl hůlku a přistoupil ke dveřím.
"Nenávidím tě, Snape! A ty..." otočil se k Hermioně.
"Tys mi sebrala syna. Ale neboj se, však já si to s tebou ještě vyřídím!"
Lucius vyběhl ze dveří a zmizel ve tmě.
Snape stál chvíli bez hnutí a díval se do prázdna. Jako kdyby mu teprve teď docházelo, co se vlastně stalo.
Hermiona k němu váhavě přistoupila.
"Pane profesore, jste v pořádku?"
Severus se na ni pomalu podíval.

"Vy jste tu neměla být, slečno Grangerová."

Návrat k blogu

17. listopadu 2006 v 23:12 | Clarissa
Já vím, že rozhodnutí se měnit nemají, ale...
rozhodla jsem se vrátit k blogu. Budu mít stránky i blog, takže se máte na co těšit!!!

Možná jste si už všimli nového layoutu, který je od Blanch. Jsem jí moc vděčná, protože nejen, že layout vymyslela, ale dokonce mi ho i nastavila...
To víte, já jsem trošku neschopný človíček :o))).

Hned zítra sem přidám další kapitoly povídek.

Vaše "názoryměnící" Clarissa