Cizinec v Moskvě

20. dubna 2008 v 2:31 |  Cizinec v Moskvě
Neznámé mudlovské město pulzovalo životem. Mudlovská auta rychle projížděla kolem, mudlovské páry se procházely ruku v ruce, bezdomovec žebral o peníze, skupinka klábosících mudlovských mužů a žen usrkávala kávu za oknem mudlovské cukrárny. Nebe bylo zatažené a šedé, ale dusný letní vzduch se mi přisával na kůži. Netušil jsem, kde se vlastně nacházím ani jak jsem se sem dostal. Ve skutečnosti mě to vůbec nezajímalo. Potřeboval jsem se dostat pryč... ale kam by měl jít člověk, který je na útěku? Nezáleží na tom, kam půjdete, vždy hrozí, že budete chyceni.

Pokračoval jsem v chůzi, ruce zastrčené v kapsách dlouhého černého kabátu. Z šedých mraků začaly padat miniaturní kapky vody, které způsobily, že se mnoho lidí běželo schovat do nejbližšího knihkupectví nebo do kavárny. Byla to jen letní sprška. Já osobně si myslím, že to tomuhle městu jen prospělo... mé plíce nebyly zvyklé na takové dusno. A to i po všech těch letech, co jsem učil své tělo přizpůsobovat se neznámému. Všechno bylo mnohem jednodušší, když byl ještě Temný pán naživu; v době, kdy jsem měl opravdový úkryt. Pak se objevil Potter, čerstvě vytrénovaný bystrozor, a jako vždy musel zachraňovat svět. Zabil Temného pána. Zabil Snapea. Zabil mého otce.

Ale nezabil mě.

Toulal jsem se v dešti
Jako v neskutečném životě, cítil jsem se hrozně


Od té doby mě hledají. Vím, že slavný Harry Potter a jeho kamarádíčci po mně pátrají ode dne Brumbálovy smrti. Ti zatracení hlupáci se přes to nikdy nepřenesli... a to jsem toho starého blázna ani nezabil. Náhle jsem se zastavil, když jen pár centimetrů od mé tváře proletěl holub. Přistál o kus dál u kovové lavičky, na které seděl nějaký muž, drolil na kousky chleba a krmil jím vyhladovělé ptáky, kteří se k němu slétávali ze všech koutů špinavé, přelidněné ulice.

Ten rychlý a náhlý pád do nemilosti
Zdálo se, že slunečné dny jsou v nenávratnu


Tiše jsem se pár minut díval, prohlížel jsem si bezdomovce, kterého jsem před chvílí viděl v jeho rozedraném oblečení s rozcuchanými vlasy ležet na cihlové zídce u malé kavárny, jak toužebně sleduje kousky chleba v ptačích zobácích. Na chvíli jsem zapřemýšlel, který z nás dvou byl v horším stavu. Rychle jsem dospěl k názoru, že bych radši hladověl k smrti, než abych po celý zbytek mého života bezcílně utíkal. Když si pro něj přijde smrt, bude to vysvobození. Ale až přijde můj čas zemřít... bude to proto, že jsem byl poražen.

Déšť pomalu nabýval na síle, a tak jsem se odvrátil od muže a pohlédl jsem na kavárnu, kterou bezdomovcovo tělo jakoby hlídalo. Chtěl jsem rychle projít kolem něj, když jsem najednou ucítil, jak jeho ruka pevně sevřela můj kotník. Prosebně se mi zpoza svých hnědých slepených vlasů zadíval do očí. Snažil jsem se ho setřást a po mé tváři přeletěl stín úšklebku, když jsem sáhl do kapsy a hodil mu čtvrťák. Muž se natáhl po stříbrné minci a jeho špínou pokrytá ruka pustila mé kalhoty a zanechala tak na nich hnědý otisk. Došel jsem ke kavárně a sedl si ke stolku u okna.

Stíny Kremlu na mě dopadly
Stalinovo mauzoleum už mě nepustilo
Pronásledovalo mě to stále znovu a znovu a znovu
Přál jsem si, aby mě ten déšť nechal v klidu


Číšnice s dobrou postavou a pěknou tváří, která mi dost připomínala madam Rosmertu ze Tří košťat, mi přinesla šálek kávy. Opatrně jsem usrkával. Naučil jsem se vychutnávat všechno, co se dotklo za poslední dny mých rtů, protože bylo čím dál těžší být na veřejnosti, aniž by mě vystopoval nějaký bystrozor. Už mnohokrát jsem si říkal, jestli mě náhodou nenapíchli sledovacím zařízením, nebo něčím podobným, ale ať jsem se snažil sebevíc, nic divného nebo neobvyklého jsem ani na sobě, ani na mém oblečení, nenašel. To, že se jim vždycky povedlo mě najít, bylo pro mě záhadou, stejně jako fakt, že jsem ještě nebyl chycen a poslán do Azkabanu, abych byl dalším v řadě čekající na mozkomorův polibek.

Usrkával jsem černou kávu, šklebil se, jak byla silná, a díval se ven skrz mokré okno. Počítal jsem kapky vody, které po něm stékaly, a sledoval, jak do sebe naráží a vytváří jeden proud. Skrz šedivý svět a skrz jedoucí auta, která svými pneumatikami brázdila obrovské kaluže, jsem pozoroval baseballové utkání na starém ušlapaném hřišti na druhé straně ulice. Znovu jsem zaměřil svou pozornost na kapky vody, které poklidně stékaly po skle, když se náhle v prohledné tekutině objevil odraz dobře známé tváře. Pomalu jsem se otočil, abych na ni viděl, ale když jsem na ni pohlédl, dívala se jiným směrem. Očividně předstírala, že si mě nevšimla. Nejspíš zvažovala další svůj krok... přemýšlela, jak mě chytit, pokud tedy měla v úmyslu mě chytit.

Jak se člověk cítí
Jak se člověk cítí
Jak se člověk cítí
Když je sám a uvnitř cítí jen chlad


Její už předtím kudrnaté vlasy, tmavé jako má káva, se díky vlhkosti a dešti vlnily ještě víc a její krémově bílé tváře náhle získaly odstín světle růžové. Věděl jsem, že nejspíš vycítila můj pohled, kterým jsem jí vypaloval díru do zad. Nebo možná její tváře zrůžověly při vzpomínce na naše minulá setkání, kdy mě našla... ale nechytila. Vždy jsem přemýšlel, jaké výmluvy si vymýšlí pro Ministerstvo kouzel, jak je možné, že byla tak blízko, a přesto se jí nepodařilo mě zatknout... nebo dokonce zabít. Podle zvěstí, které se mi donesly, jsem byl teď zařazen do kategorie "přivést živého či mrtvého".

Jsem opuštěný v té své slávě
Myslím na rozhodující bitvu


Nešikovně polkla doušek kávy a já viděl, jak se jí v krku utváří obrovský knedlík, spouští se dolů a mizí v její hrudi, která se vzdouvala čím dál rychlejšími nádechy a výdechy. Opřel jsem se o židli, dopíjel kávu a pozorně jsem ji sledoval. Přemýšlel jsem, jak bylo zvláštní vidět ji v bílém mudlovském roláku a tmavěmodrých džínách a napadlo mě, jestli v té malé kavárně nejsou náhodou ještě další čarodějky a kouzelníci, kteří si také mysleli, že jsou jedinými ne-mudly v budově.

Okamžitě jsem přerušil tok myšlenek, když jsem uviděl, že sahá do tašky. Nebylo možné, že by vytáhla hůlku a zaútočila na mě před plnou místností mudlů... to by neudělala. Nebyl jsem zas tak horlivý zjistit, co měla v plánu. Položil jsem na stůl pár mudlovských peněz a vstal, s úmyslem opustit kavárnu. Zaslechl jsem za sebou kroky, a tak jsem zrychlil.

KGB mě pronásledovala
Zaznamenejte si moje jméno a pak mě nechte být


Déšť ještě víc zesílil a náhle vzduch proťala hlasitá rána. Zahřmělo a zem pod mýma nohama se rozvibrovala. Z šedé oblohy nade mnou padal čím dál víc sílící déšť, jako kdyby se mrak najednou rozevřel a vypustil všechnu nastřádanou vodu, neschopen udržet ji v sobě déle.

Na přeplněném chodníku se všude kolem mě začaly otvírat deštníky. Ti, co je neměli, s výkřikem běželi do kavárny, kterou jsem právě opustil, drželi se se svými milovanými za ruce a probíhali kalužemi. Bezdomovec se zachumlal do svého kabátu, lesklý stříbrný čtvrťák svíral pevně v ruce. Z baseballového hřiště na protější straně ulice se ozvala rána. Nebyl to hrom - pálkař odpálil míček přímo do okna vysoké cihlové budovy. Sklo se rozbilo, spolu s deštěm se snášelo na zem, a děti dole na ulici se rozutekly pryč.

Potom nějaký žebrající mladík zavolal mé jméno
Šťastné dny vymažou tu bolest


A najednou - byla přímo přede mnou. Bystrozorka, která byla pověřena mě najít. Udat mě... zabít mě?

Pronásledovalo mě to stále znovu a znovu a znovu
Zaznamenejte si moje jméno a pak mě nechte být …


Její tvář byla sotva pár centimetrů od té mé, bezvýrazná a nečitelná. Vypadala skoro vyčerpaně. Jaká byla její výmluva, že je tak unavená? Možná, že kdyby mě prostě nechala být... útěk byl vyčerpávající proces. Zrovna já bych to měl vědět, jsem si jistý, že tmavé kruhy pod očima jsou důkazem těchto posledních pár namáhavých a úmorných let. A pak jsem si uvědomil... její medově hnědé, neživé oči byly také lemovány tmavými kruhy. Všiml jsem si, že živé jiskřičky z nich vyprchaly už před lety. Byl jsem si jistý, že moje oči musí vypadat úplně stejně, jestli ne hůř.

Déšť do nás bušil tak silně, že ženiny vlasy ztratily svou kudrnatost, měla je teď splihlé, promáčené až na kůži. Kapky vody jí stékaly po nose a já si nemohl nevšimnout, že její svetr, už předtím přiléhavý, se na ni lepí a odhaluje tak každou křivku jejího těla. Probodávala mě pohledem. Vypadalo to, že mě vyzývá k nějaké hrubé, urážlivé poznámce. Zvažoval jsem ji... ale k čemu by mi to bylo? Pokaždé je to s ní stejné. Vždycky. Tak proč prostě nepřeskočit nepřátelský a nezdvořilý úvod a nepřejít přímo k tomu, co chce... to byl ten jediný důvod, proč mě sledovala ven z kavárny, věděla to stejně tak dobře jako já...

Jak se člověk cítí
Jak se člověk cítí
Jak se člověk cítí
Jak se člověk cítí
Jak se člověk cítí
Jak se člověk cítí
Jak se člověk cítí
Když je sám
A uvnitř cítí jen chlad


Vypadalo to, že ruch a shon na chodníku pomalu odezněl s padajícím deštěm, když jsem vklouzl rukou za ženina záda a položil ji na její mokré vlasy. Na rtech jsem cítil její zrychlený dech, který mi sfoukával z kůže kapky vody. A pak jsem přitiskl své rty na její, slíbal déšť kolem jejích úst. Cítil jsem její ruce, putující po mých zádech nahoru, její prsty hladily můj krk a zajely mi do vlasů. Jazykem jsem laskal její ústa, domáhal se vstupu. Když se mi otevřela, přitiskla se ke mně svým malým, pevným tělem a ze rtů jí uniklo tiché zasténání.

Byli jsme oba tak zaměstnáni jeden druhým, že jsme si nevšímali ani deště, který se měnil v liják, ani lidí, kteří se snažili co nejrychleji dostat tam, kam potřebovali, ani oslnivého záblesku, který rozzářil oblohu. Jemně skousla můj spodní ret, zadívala se mi do očí, a pak se to objevilo - ten lesk, na který jsem čekal.

Pokaždé je to s ní stejné. Vždycky. Polibek byl jediný způsob, jak vrátit život do jejích očí... do mých...

Jako cizinec v Moskvě
Bože, musím říct
Jako cizinec v Moskvě
Bože, musím říct


Když její zuby opustily mé rty, tiše jsem pronesl frázi, kterou jsem říkal posledních pět let po každém našem náhodném setkání.

"Chystáš se mě zabít, Grangerová?"

Číhá tu nebezpečí
Číhá tu nebezpečí, zlato
Jako cizinec v Moskvě


Její ruce stále objímaly můj krk a voda jí stékala po čele. Byla zticha, zdálo se, že se hluboce soustředí. Muselo pro ni být těžké stále na mě takhle narážet, ale vždy se vrátit na Ministerstvo kouzel s prázdnýma rukama. Ale s nově nalezenou jiskrou v očích pronesla ta tři slova, na která jsem čekal.

"Dnes ne, Malfoyi."

Číhá tu nebezpečí
Číhá tu nebezpečí, zlato
Jako cizinec v Moskvě


A pak, jako obvykle, stáhla své propletené prsty z mého krku, věnovala mi poslední pohled, zatímco se snažila neusmívat, a nechala mě stát samotného na přeplněném chodníku.

Žiji úplně sám
Žiji úplné sám, zlato
Jako cizinec v Moskvě


Pokaždé je to s Hermionou Grangerovou stejné. Vždycky. Možná, že jednoho dne mě najde a zabije. Ale teď jsem zůstal stát úplně sám v davu.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 ginny ginny | E-mail | 20. dubna 2008 v 10:31 | Reagovat

pěkné

2 Clarissa Clarissa | 20. dubna 2008 v 13:36 | Reagovat

děkuji :o)

3 ginny ginny | E-mail | 21. dubna 2008 v 15:55 | Reagovat

kdy bude další kapitolka?(čehokoli)

4 Clarissa Clarissa | 21. dubna 2008 v 16:58 | Reagovat

o víkendu

5 Story-teller Story-teller | Web | 22. dubna 2008 v 8:15 | Reagovat

Tohle je taky hafo! Úplně z toho má člověk pocit, jakoby tam byl...

6 Clarissa Clarissa | 22. dubna 2008 v 10:54 | Reagovat

tahle povídka je nádherná, moc povedená...

7 Ivi Ivi | Web | 22. dubna 2008 v 21:08 | Reagovat

pááni...seš dobrá překladatelka...dlouho jsem tady nebyla prtž škola...mno niic...hezky...jen tak dal xDD

8 Leena Leena | Web | 25. dubna 2008 v 18:37 | Reagovat

jéé, to se mi fakt líbilo.... z toho mám takej zadumanej a zasněnej pocit... :-) moc pěkný :-)

9 Clarissa Clarissa | 26. dubna 2008 v 1:26 | Reagovat

dobrá překladatelka? děkuji :o)))

já byla po dočtení téhle povídky zasněná celý den...

10 Jimmi Jimmi | 10. května 2008 v 20:29 | Reagovat

Toto je presne dôvod, prečo si vyberám humorne ladené poviedky. Človek sa zasmeje, nemusí premýšľať. Lenže po tejto poviedke sa to nedá. Mrazí z nej. Jasné, je to len poviedka, ale aj tak. Príliš sa dostane pod kožu. Úžasný preklad, možno je to tým. Len je to tak strašne beznádejné. Je fakt nádherná.

11 Clarissa Clarissa | 10. května 2008 v 21:13 | Reagovat

Já ji prostě musela přeložit, i když jsem se toho docela bála... tahle povídka nebyla na překlad zrovna jedna z nejlehčích. Ale nakonec mám pocit, že se mi to docela povedlo :o)

12 Jimmi Jimmi | 10. května 2008 v 21:46 | Reagovat

Slabé slovo, podarila sa ti fantasticky.

13 Clarissa Clarissa | 10. května 2008 v 23:30 | Reagovat

Teda... ty umíš lichotit :o)))

14 Jimmi Jimmi | 11. května 2008 v 16:55 | Reagovat

Ešte ja. Nechala som v review k poviedke odkaz, že som si to prečítala vďaka tebe v češtine a autorka bola nadšená. Mám sa ti poďakovať. Chcem ťa poprosiť, nemôžeš tam nechať odkaz s linkom k sebe? Aspoň každý, kto to nájde, bude vedieť, že existuje český preklad (a teda aj slovenský).

15 Jimmi Jimmi | 11. května 2008 v 16:58 | Reagovat

A nevylúčila pokračovanie, tak keď  na ňu "zatlačia" viacerí. Chcem happyend!

16 Jimmi Jimmi | 11. května 2008 v 16:59 | Reagovat

Za tou prvou vetou mal byť otáznik. Sorry.

17 Jimmi Jimmi | 11. května 2008 v 16:59 | Reagovat

Za tou prvou vetou mal byť otáznik. Sorry.

18 Jimmi Jimmi | 11. května 2008 v 16:59 | Reagovat

Za tou prvou vetou mal byť otáznik. Sorry.

19 Clarissa Clarissa | 11. května 2008 v 17:22 | Reagovat

Ty to chceš překládat do slovenčiny?

20 Jimmi Jimmi | 11. května 2008 v 17:36 | Reagovat

Ani neviem prečo mi to toľkokrát zopakovalo. Neumyselne.

Do slovenčiny? Ani náhodou. Myslela som to tak, že keď existuje český preklad, tak na čo slovenský. Väčšina FF je v češtine, takže nepredpokladám, že by mal s tým niekto problém. Čiže preklad v češtine je zároveň prekladom pre Slovákov. Je to jasné, alebo sa len mne zdá, že som to ešte viac skomplikovala?

21 Clarissa Clarissa | 11. května 2008 v 18:33 | Reagovat

mně je to jasný, ale co chudáci ostatní? :o)))

nechala jsem tam autorce vzkaz

22 Jimmi Jimmi | 11. května 2008 v 19:08 | Reagovat

Byť autorom, tak ťa požiadam, či to nemôžem vložiť k tej poviedke. Ako novú kapitolu alebo ako ďalšiu poviedku. Teším sa na ďalšie.

Viem, že času niet (v tejto chvíli si všetci myslia, že sa šprtám), ale držím palce, aby si si ho našla a čoskoro tu pribudlo niečo ďalšie.  Ešte raz díky.

23 Clarissa Clarissa | 11. května 2008 v 19:56 | Reagovat

teď nějak nechápu... co vložit k povídce?

24 Jimmi Jimmi | 11. května 2008 v 20:13 | Reagovat

Ten tvoj preklad. Na tú stránku, kde má originál. Ale to bol len momentálny nápad.

25 Areneis Areneis | 21. července 2008 v 0:55 | Reagovat

je to pekne povidka. :-) a povedeny preklad

26 Clarissa Clarissa | 21. července 2008 v 1:44 | Reagovat

Díky! Tohle je nádherná povídka... a já ji musela přeložit. Od té samé autorky plánuju ještě jeden překlad.

27 Desireé Desireé | 10. srpna 2008 v 1:45 | Reagovat

Nádherná povídka a nádherně přeložený:-) ... Nečekala jsem, že mě tahle povídka tak dostane:-)))

28 Jacomo Jacomo | E-mail | Web | 9. dubna 2009 v 12:13 | Reagovat

Smekám. S hlubokou úctou až k zemi. Tohle muselo být na překlad opravdu náročné; spousta pocitů, minimum dialogů, v podstatě je to lyrická povídka, protože se tam téměř nic neděje. Až na ten závěr, ze kterého ale zase úplně mrazí. Napadá mě, že by se dala pokládat za volné pokračování povídky Hvězdy tvých očí od Vraního oka (http://www.aleya.mysteria.cz/hvezdy.htm).

29 Hana Hana | 13. dubna 2009 v 21:13 | Reagovat

tvá stránka se mi začíná líbit čím dál víc.Tak jen piš,jen piš dál.:)

30 eli eli | 17. září 2009 v 13:43 | Reagovat

aaa.. milujem pocitovky.. skvelé

31 Zuzana Zuzana | 17. dubna 2010 v 20:10 | Reagovat

Nádherné, určite aj vďaka krásne plynúcemu prekladu. Toto by si zaslúžilo pokračovanie. Zostala som v tom príbehu stáť v tom daždi s Dracom so zatajeným dychom. Zobralo ma to. Ďakujem za preklad.

32 Lupi Lupi | Web | 13. června 2011 v 19:26 | Reagovat

Už dlho som nečítala niečo podobné. Mrazivé, ako písali baby hore. Silné. Fantastický preklad.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama