Prolog

10. června 2009 v 1:15 | Clarissa |  Šachová partie
Něco tu nehraje.
S trhnutím se probudila a posadila se.
Něco tu nehraje.
Rozespale si promnula oči a s hlasitým zívnutím se protáhla.
Něco tu nehraje.
Zmateně se rozhlédla kolem sebe. Všude byla tma. Obklopovalo ji jen tíživé ticho.
Až příliš velké ticho, pomyslela si.


Stáhla ze sebe prostěradlo - i tak byla celá propocená, tohle léto trhalo rekordy v naměřených teplotách - a položila nohy na zem. Špičkami prstů nahmatala pantofle, přisunula si je a vklouzla do nich. Natáhla ruku po županu, ale nakonec si to rozmyslela a zůstala jen v lehké košilce. Bylo příliš velké teplo. Vyšla na chodbu a potichu za sebou zavřela. Opatrně nahlédla do vedlejších pokojů. Pod tenkými dekami se rýsovaly obrysy postav. Všechno bylo v pořádku. Tak proč ale byla tak znepokojená?

Zamířila ke schodům. Něco ji vzbudilo, ale nebyla schopná si vzpomenout, co to bylo. Olízla si popraskané rty. Vydala se do kuchyně, aby si dala něco k pití. Nalila si do skleničky minerálku, a zatímco ji usrkávala, dívala se z okna. Vypadalo to na další klidnou noc. Posadila se na kuchyňský pult a bezmyšlenkovitě pohupovala nohama. Znovu se zahleděla z okna.

Bylo vedro k padnutí. Po čele jí stékaly kapičky potu. Několik z nich doputovalo až k očím a ona je pevně zavřela, aby zabránila známému nepříjemnému štípání. Téměř každou noc si přála - ne, modlila se za déšť. Milovala déšť. Její bratři si jen nechápavě ťukali na čelo, když se za bouřky proháněla po zahradě.

Zarazila se. Ten nepříjemný pocit, že je něco v nepořádku, dal o sobě znovu vědět. Jedním douškem dopila zbytek minerálky a zamířila do obývacího pokoje. Ale než tam stihla dojít, něco ji vyrušilo. Ten zvuk. Zněl stejně jako ten, co ji probudil. Chvíli zůstala zaražně stát, a když si konečně uvědomila, co to bylo, objevil se jí na tváři zděšený výraz. Bal to zvuk zavírajících se dveří.
Ne! chtělo se jí křičet. Rozeběhla se na zahradu. Krk měla stažený úzkostí, když se rozhlížela na všechny strany. Nikde ani známka života. Rozeběhla se k zadním dveřím. Tam, na konci uličky, stály tři postavy. Moc dobře věděla, o koho jde.

"Ne!" vykřikla.
"Nenechávejte mě tady! Vemte mě sebou!"

Běžela, co jí síly stačily. Ale i tak jí to nebylo nic platné. Poslední, co stihla zahlédnout, než postavy zmizely, byly utrápené smaragdové oči prosící o odpuštění. Sesunula se na zem a nevěřícně hleděla před sebe. Pak, po několika nekonečně dlouhých minutách, propukla v pláč.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kris Kris | Web | 10. června 2009 v 7:56 | Reagovat

Hmmm, vypadá to... zajímavě, ale z takového kousíčku toho moc nepoznám. Tak si počkám na pokračování. A co další povídky?

2 Ginny Potter Ginny Potter | E-mail | Web | 12. června 2009 v 22:08 | Reagovat

Ou vyzera to na dalšiu skvelú poviedku....so zvedava ako sa to bude dalej vyvíjať.... Ginny je moja oblúbená postava tak sa teším s kým skončí..no už by som ťa len chcela poprosiť či by si mi napisala na môj blog...ked pridáš dalšiu kapitolu..velmi pekne dakujem :D

3 Rózka Rózka | 16. října 2009 v 16:20 | Reagovat

Tak tohle vypada bobře takže honam další kapitolu, z tohohle vime opravdu hodne:D

4 Anettka :* Anettka :* | 15. dubna 2012 v 19:19 | Reagovat

typuju to na pár Ginny a Harry :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama