12. kapitola - Zapovězený les

31. srpna 2011 v 4:25 | Clarissa |  Příliš málo času
Hermiona hlasitě zaklapla knihu a Severus na ni překvapeně pohlédl. Seděli spolu ve zmijozelské společenské místnosti a dělali domácí úkoly.
"Děje se něco?" zeptal se.
"Ale ne, jen se nějak nedokážu soustředit," povzdechla si Hermiona.
Rukama si masírovala čelo. Poslední dobou se necítila ve své kůži.
"Jsi v pořádku?" zeptal se ustaraně Severus.
"Nic mi není, jsem jen trochu přetažená," odpověděla.
Hermiona sebou trhla, když začaly kyvadlové hodiny odbíjet deset hodin.
"Propána, já úplně zapomněla, že se mám sejít s Lily!" vyhrkla a vyskočila na nohy.
"Teď?" podivil se Severus.
"Slíbila jsem jí, že se spolu podíváme na Zaklínadla. Promiň, musím letět!"
Krátce ho políbila na rozloučenou a vyběhla ze dveří.


Už byla skoro před knihovnou, když se jí náhle udělalo nevolno. Na čele jí vyrašil studený pot. Jednou rukou se opřela o stěnu a snažila se zklidnit dech. Za minulý týden toho moc nenaspala a teď se zřejmě dostavily následky. Srdce jí bušilo jak splašené a v uších jí hučelo. Nohy jí přestaly poslouchat a Hermiona poklesla na kolena.

Opřela si hlavu o chladnou stěnu a zavřela oči. Ztratila pojem o čase, netušila, jak dlouho se v téhle pozici nachází, dokud s ní někdo nezatřásl.
"Grangerová! Grangerová!" doléhal k ní něčí hlas.
"Hermiono, prober se!"

Hermiona pomalu otevřela oči. Nad sebou spatřila obrys něčí postavy. Několikrát zamrkala a zrak se jí konečně vrátil do normálu.
"Siriusi?" zašeptala.
"Pojď, vezmu tě na ošetřovnu," řekl Sirius a sklonil se k ní.
Hermiona zavrtěla hlavou.
"Ne, nikam nechci."
Podepřela se rukama a posunula se tak, aby mohla zády opřít o zeď. Nohy natáhla před sebe.
"Grangerová, nebuď blázen, někdo se na tebe musí podívat."
Hermiona znovu zavrtěla hlavou.
"Není třeba, už je to dobré. Trochu se mi zamotala hlava. Jen tu chvíli počkám, dokud to úplně nepřejde."
Sirius na ni hleděl s vážným výrazem ve tváři. Očividně se snažil přijít na způsob, jak ji přemluvit, ale nakonec to vzdal a sedl si na zem vedle ní.
"To ti dává Snape tak zabrat?" ušklíbl se.
Hermiona cítila, jak jí červeň stoupá do tváří.
"Nechápu, co tím myslíš," namítla.
Sirius se uchechtl.
"Jen se nedělej, na vlastní oči jsem vás viděl, jak se v noci plížíte po hradě."
Hermiona měla náhle napilno s počítáním dlaždic na podlaze. Sirius se znovu zasmál.
"Jak se vůbec máš?" rozhodla se Hermiona změnit téma.
Sirius si povzdechl.
"Už bylo líp."
Hermiona na něj vyčkávavě pohlédla.
"James je teď pořád s Lily, Petr mu neustále leze do zadku a Remus teď... má své dny."
Hermiona se nad jeho poznámkou rozesmála, ale pak zase zvážněla.
"Štve tě to, viď? Že je Petr teď pořád s Jamesem."
"Ano i ne. Spíš jsem naštvaný sám na sebe. Petr je kamarád, součást naší party, ale..."
"Ale?" pobídla ho.
"Nikdy jsem ho nepovažoval za tak dobrého kamaráda, jako Jamese nebo Rema. A najednou jsme si tak nějak prohodili místa, jestli víš, jak to myslím."
"Tak proč s tím něco neuděláš? Dokaž Jamesovi, že jeho nejlepší přítel jsi ty."
Sirius se rozesmál a škádlivě ji šťouchl loktem.
"Vždycky jsi byla takhle chytrá?"
"Odjakživa," ujistila ho s vážnou tváří Hermiona.
Sirius se vyškrábal na nohy a podal jí ruku, aby jí pomohl vstát.
"Už se ti vrátila normální barva. Kam jsi měla vůbec namířeno?" zeptal se.
"Do knihovny, mám tam sraz s Lily," odpověděla Hermiona.
Sirius protočil oči v sloup.
"Jak jinak. Tak pojď, doprovodím tě."

V neděli odpoledne Severus s Hermionou vyrazili do Prasinek na máslový ležák.
"Víš, o něčem jsem přemýšlela," začala Hermiona.
"U Merlina, to nevěstí nic dobrého," zamračil se Severus.
"Ale no tak," plácla ho škádlivě přes ruku.
"Týká se to Remuse," pokračovala.
"No vždyť jsem to říkal," zavrčel Severus a pořádně si lokl ležáku.
Hermiona se rozhodla jeho poznámku ignorovat.
"Týká se to Remuse," začala znovu, "a jeho... problému."
"Tím problémem myslíš zřejmě to, že se právě nejspíš prohání po lese a vyje na měsíc, nebo ne?"
Hermiona se na něj rozhořčeně osopila.
"Je uvězněný ve vrbě Mlátičce, a ty to moc dobře víš."
Severus se omluvně pousmál.
"Tak promiň. Co máš na mysli?"
"No... za dvacet let z tebe bude ten největší Mistr lektvarů..." odmlčela se, když viděla Severusův samolibý výraz.
"Mohl bys mu pomoct. Jsem si jistá, že s tvým nadáním se ti podaří vymyslet lektvar, který potlačí jeho přeměnu."
Severus se na ni tázavě zadíval.
"V budoucnosti se mi to podařilo?"
Hermiona si povzdechla.
"Ne. Ale nedá se říct, že by ses zrovna snažil. Kdybys s tím začal už teď..."

"Severusi, prosím. Já vím, že to jednou dokážeš," žadonila Hermiona.
Stáli teď před vchodem do zmijozelské koleje. Severus se tvářil otráveně; ani se mu nedivila, naléhala na něj celou cestu domů. Ale také moc dobře věděla, že je v duchu potěšen, že v něj má takovou víru.
"Tak dobře, zkusím to," svolil nakonec.
"Ale nic neslibuju!" dodal rychle, když si všiml, jak se jí rozzářily oči.
Hermiona se mu vrhla kolem krku.
"Už jsem ti dnes řekla, jak moc tě miluju?" usmála se na něj a políbila ho.
"Ještě ne, ale můžeš v tom pokračovat v Komnatě nejvyšší potřeby," zamumlal a polibek jí vrátil.
Nesouhlasně se zamračil, když se nedočkal toužené reakce.
"To snad ne! Neříkej mi, že i teď pořád myslíš na ten lektvar!"
Hermiona nadšeně přikývla.
"Nedávno jsem v knihovně narazila na jednu knihu, která by ti mohla pomoct..."
Severus nevěřícně zavrtěl hlavou.
"Ty pro ni teď chceš jít, viď?"
"Hmm," přitakala Hermiona s úsměvem.
"Tak upaluj," odfrkl si Severus.
"A nikde se neloudej, budu na tebe čekat v Komnatě!"

Hermiona prstem přejížděla po hřbetech knih a zasněně se usmívala. Pokud se Severusovi opravdu podaří lektvar vytvořit, a ona věřila - ne, věděla -, že to časem dokáže, Remus a jemu podobní už nebudou muset procházet bolestivou přeměnou. Vlkodlaci by pak mohli postupem času úplně vymizet. Konečně našla knihu, kterou hledala, a vytáhla ji z regálu. I když tu takhle pozdě večer madam Pinceová nebyla, nepotřebovala její svolení. Stejně jako v budoucnosti, i teď byla Hermiona její oblíbenkyní.

Hermiona zamířila ke Komnatě nejvyšší potřeby a tiše si broukala. Náhle zaslechla něčí kroky. Rychle se schovala do nejbližšího výklenku. Bylo už dávno po večerce a ona na sebe nechtěla zbytečně přitáhnout trable. Za okamžik se zpoza rohu vynořila drobná postava. Hermiona okamžitě věděla, kdo to je. Petr Petigrew. Zaplavila ji vlna odporu. Aby se uklidnila, zaryla nehty do stěny. Bylo jí jedno, že je bude mít polámané. Petr kolem ní prošel bez povšimnutí. Hermiona mu nechala několik metrů náskok, a pak ho následovala. Nejdřív se zdálo, že jde směrem k Velké síni, ale pak zamířil k bráně. Když vyšli ven z hradu, potichu zamumlala kouzlo viditelnosti.

Hermiona nespouštěla Petra z očí. Sledovala ho, jak kráčí směrem k jezeru a vydala se za ním. U jezera se náhle zastavil. Hermiona ho z bezpečné vzdálenosti sledovala. Petr stál čelem k jezeru a pozoroval poklidnou vodní hladinu. Hermiona nechápala, proč tam jen tak postává. Zhluboka se nadechl a zaťal pěsti, jako by si dodával kuráž. Pak se znovu vydal na cestu. Pomalu došel až na hranice Zapovězeného lesa, kde se zarazil a opatrně se kolem sebe rozhlédl. Hermiona se okamžitě schovala za nejbližší strom, i když pochybovala, že by ji v téhle tmě zahlédl.

Hermiona si dodala odvahy a následovala ho do lesa. Z duše Zapovězený les nenáviděla. Nikdy nechápala, proč s ním učitelský sbor nic neudělá, když je tak nebezpečný. Zakázané ovoce nejvíc chutná, a tak se studenti často do Zapovězeného lesa vydávali na vlastní pěst. Hermionu pokaždé při vyprávění o zmizelých dětech zamrazilo.

Hermiona zrychlila. I přes kouzlo viditelnosti musela být Petrovi nablízku, jinak by se jí lehce ztratil z dohledu. Dostávali se čím dál hlouběji do lesa, až se nakonec Petr zastavil na malé mýtince, vytáhl hůlku a do starého mohutného stromu vypálil znamení ve tvaru hada. Posadil se na zem a nervózně se rozhlížel. Vypadalo to, že na někoho čeká. Hermiona se znovu schovala za jeden ze stromů.

Asi po deseti minutách se ozvaly kroky. Hermiona se přikrčila. Vedle Petra se objevila postava v černé kápi.
"Tak jsi nakonec přišel, Červíčku," promluvila postava.
Hermioně byl ten hlas povědomý, ale nedokázala k němu přiřadit majitele. Dokázala jen rozpoznat, že jde o mužský hlas.
"Nejspíš nebudeš tak zbabělý, jak jsem si o tobě myslel."

Hermionu z nepohodlné pozice začala chytat křeč do nohy. Nakonec to nevydržela a přešlápla. Ozvalo se zapraskání. Petr a muž v kápi vytáhli okamžitě hůlky a rozhlédli se. Hermiona ani nedýchala. Po chvíli muž znovu promluvil, ale Hermiona mu nerozuměla, protože přešel do šepotu.

Musím se dostat blíž, pomyslela si. Pomalu se k nim přesouvala, krok za krokem. Dařilo se jí neslyšně našlapovat. Až do chvíle, kdy jí těsně kolem hlavy prolétl netopýr a ona se zajíkla.

Během vteřiny se kolem ní omotaly něčí ruce a do krku se jí zabodla hůlka.
"O nic se nepokoušej, Grangerová," ozval se chraplavý hlas.
"Věděl jsem, že tahle chvíle jednou přijde."

Hermiona si uvědomila, že má celou dobu zavřené oči, a tak je rychle otevřela. Muž v kápi stál jen pár metrů od ní. V levé ruce svíral její hůlku, pravou na ni mířil. To znamenalo, že ten, kdo ji drží, je Petr. Toho by dokázala přemoci. Snažila se nenápadně zvednout ruku, ale v tu chvíli muž znovu promluvil.
"Říkal jsem ti, že budeš litovat, Grangerová."

Lucius.
Proč jí to nedošlo dřív?
"Ustup, Červíčku."
"Ale pane, co když-"
"Neboj se, vyřídím to rychle," přerušil ho Lucius.

Hermiona zaťala pěsti a snažila se rychle něco vymyslet. V okamžiku, kdy se sevření uvolnilo, vyrazila bleskurychle kupředu. Lucius sice couvl, ale i tak se jí podařilo do něj strčit a vyrazit mu svou hůlku z ruky. Lucius zavrávoral. Hermiona se vrhla k zemi, ale než stačila hůlku sebrat, Lucius pronesl tu nejhorší z kleteb, které se nepromíjejí. Hermiona vykřikla. Náhle měla pocit, že se vznáší. To poslední, co zahlédla, než se propadla do temnoty, byla záře zeleného světla.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lana lana | 31. srpna 2011 v 9:30 | Reagovat

a teraz co?? to je uz koniec ?? prosim ze nie... to by bolo smutne..... :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama