13. kapitola - Ten správný okamžik

3. září 2011 v 4:04 | Clarissa |  Příliš málo času

I když by to nikdy nepřiznala nahlas, Hermionu vždy zajímalo, jaké by to bylo, kdyby zemřela. Promítnou se jí ty nejdůležitější okamžiky jejího života? Půjde za světlem na konci tunelu? Shledá se se svými přáteli?


Nikdy by ji nenapadlo, že se ocitne v naprosté tmě. Automaticky sáhla do kapsy u hábitu, aby vytáhla hůlku, ale ta tam nebyla. Místo toho v druhé kapse nahmatala něco hranatého. Bylo to lehoučké, podle doteku usoudila, že je to nějaká krabička. Zkusmo s ní zatřásla a ozvalo se zachrastění. Sirky.

Hermiona jednu vytáhla a poslepu škrtla o bok krabičky. Zasyčela bolestí, když se plamen olízl její prst, a sirku upustila na zem. Zamračila se. Jak je možné, že i po smrti cítí bolest? Vytáhla další sirku; tentokrát si při škrtání dala větší pozor.

Sirka vzplála jasným plamenem a kolem Hermiony se začalo linout světlo. Hermiona natáhla ruku před sebe, aby se mohla kolem sebe rozhlédnout. Pomalu se začala otáčet na místě. Úlekem vyjekla a málem znovu sirku upustila, když zahlédla obrys postavy, která se k ní pomalu přibližovala.

V mihotavém světle napřed zahlédla tmavé vlasy. Pak brýle. A nakonec jizvu ve tvaru blesku.
"Harry?" vydechla.
"Co tady děláš, Hermiono?" zeptal se otráveně.
Hermiona se mu chtěla vrhnout kolem krku, ale on ji zadržel.
"Na to teď není čas. Co tady děláš, Hermiono?" zopakoval svůj dotaz.
Hermionu chlad v Harryho hlase zaskočil.
"Já-"
"Ty sem nepatříš. Nepatříš mezi nás mrtvé."
"To bych prosil," ozval se ze tmy další hlas.
Hermiona nadskočila. Nestačilo, že ji pronásledoval v jejích nočních můrách, on musel být i tady.

"Draco," zašeptala.
"Vypadni odsud, Grangerová, dochází ti čas."
Hermiona pocítila v konečcích prstů žár. Plamen už se propracoval do půlky sirky, a tak ji opatrně uchopila nehty za její konec.
"Je mi to líto," vyhrkla.
"Co je ti líto?" podivil se Harry.
"Já... zklamala jsem. Zklamala jsem vás. Nechala jsem vás všechny zemřít."
Hrdlo se jí bolestivě stáhlo, když se k nim připojila další postava. Ani nepotřebovala světlo, moc dobře věděla, o koho jde.
"Zklamala? To si vážně myslíš?" usmál se na ni Ron.

Draco protočil oči v sloup.
"Nechte si to cukrování laskavě na jindy, jo?"
"Sklapni, Malfoyi," utrhl se na něj Harry a obrátil se zpátky k Hermioně.
"Zklameš nás jedině v případě, že tu zůstaneš. Tak běž!" přikázal jí.
"Ale Harry," namítla Hermiona.
Prsty jí od dohořívající sirky pálily čím dál víc.
Harry se pousmál.
Žár už byl nesnesitelný do takové míry, že sirku upustila a svět kolem ní znovu zahalila temnota.
"Buď šťastná, Hermiono."

"Už se probírá!"
"Poppy! Přichází k sobě!"
Hermiona pootevřela oči a zamžourala. Chvíli trvalo, než si přivykla na světlo.
"Co-" začala, ale selhal jí hlas.
"Nemluvte, slečno Grangerová. Pěkně jste nás vyděsila," ozval se ženský hlas.
McGonagallová. Hermiona se pokusila posadit, ale něčí ruka ji zatlačila zpět do lůžka.
"Jen v klidu ležte, Hermiono," poručil jí Brumbál.

Ošetřovna. Jsem na ošetřovně, pomalu docházelo Hermioně.
"Jak-" zkusila to znovu, ale z úst jí vyšlo jen zaskřehotání.
"Přinesl vás sem Firenze," odpověděl Brumbál.
V tu chvíli vešla do místnosti Poppy. Ustaraně si Hermionu přeměřila a položila jí ruku na čelo.
"Je mi to líto, Albusi, ale musím vás všechny požádat, abyste odešli. To děvče má horečku, ještě zdaleka není v pořádku."
Brumbál s McGonagallovou chápavě přikývli a potichu opustili ošetřovnu. Venku narazili na Severuse, kterého museli prakticky násilím odtáhnout pryč.
Hermiona znovu zavřela oči a samým vyčerpáním upadla do bezesného spánku.

Ošetřovnu mohla opustit až za týden. I když chtěla na vlastní riziko odejít už dřív, madam Pomfreyová to nedovolila, a tak byla Hermiona nucena zůstat v posteli. K jejímu velkému překvapení se ale nenudila, každý den ji někdo navštěvoval nebo posílal dárky. Zadání domácích úkolů od Lily, obrovská čokoláda ve tvaru vlka od Remuse, nebo očarovaný plyšový medvěd od Siriuse, který neměl nic lepšího na práci, než znepříjemňovat ubohé Poppy život. V den jejího propuštění ji přišel Severus vyzvednout, ale madam Pomfreyová ho znenadání vyhnala ven na chodbu.
"Potřebuji si se slečnou Grangerovou o něčem promluvit," přerušila Poppy jeho protesty.

Když se za několik minut pobledlá Hermiona vypotácela z ošetřovny, Severus se k ní okamžitě přihnal.
"Je všechno v pořádku? Nebolí tě něco?" ptal se ustaraně.
"Slečno Grangerová," vykoukla Poppy zpoza dveří, "lektvar pro vás budu mít připravený zítra, nezapomeňte si pro něj přijít."
Povzbudivě se na Hermionu usmála, ale na zmateného Severuse seslala vražedný pohled a zabouchla za sebou dveře.
"Co to mělo znamenat? Jaký lektvar?" vyptával se Severus.
Vypadalo to, že ho Hermiona vůbec nevnímá, ale nakonec se mu podívala do učí a usmála se: "Ještě pořád mě trochu bolí hlava."

Severus chápavě přikývl. Kráčeli spolu mlčky ruku v ruce směrem ke zmijozelské koleji.
"Ještě pořád jsi mi neřekla, co se ti vlastně stalo," zamračil se.
"Víš, jaký jsem měl o tebe strach?"
"Promiň, Severusi, ale nemůžu ti to říct."
"A proč ne? Myslel jsem, že mi věříš. Že si můžeme říct úplně všechno," rozčílil se.
Hermiona mu pevně stiskla ruku.
"Věříš ty mně?" zeptala se ho.
"Ano," přikývl.
"Pak musíš pochopit, že existuje něco, co ti říct nemůžu."

"Jsem rád, že už je vám lépe, Hermiono," pozdravil ji Brumbál, když vešel na ošetřovnu.
"Poppy pro mne poslala, prý se mnou chcete o něčem mluvit."
"Dobrý den, pane profesore. Ano, chci s vámi mluvit, je to důle-"
Brumbál ji mávnutím ruky přerušil uprostřed slova.
"Ne. Nechci nic slyšet."
"Ale pane profesore..." začala znovu naléhavě, ale Brumbál ji opět přerušil.
"Jak už jsem řekl, nechci nic slyšet. Za tu dobu, co jste tu, Hermiono, se odehrálo spousta věcí, které změní vaši budoucnost. Už v tom nemůžete dál pokračovat."
"Jak to myslíte?" vyhrkla Hermiona.
"Vždyť právě proto jsem sem byla poslána. Abych změnila budoucnost!"
"Svůj úkol jste splnila, Hermiono. Nastal čas vrátit se domů."
Hermiona na Brumbála nevěřícně hleděla.
"Musíte mě vyslechnout, profesore! Možná se nám podaří Harryho zachránit!" trvala na svém.
"Udělám pro to vše, co je v mých silách, Hermiono. I kdybych za to měl položit svůj život."
Po těchto slovech se rozhostilo ticho. Brumbál zamířil ke dveřím, ale než je otevřel, naposledy se otočil.
"Nechte si to pro sebe," řekl tiše.
"Prosím vás o to."

"Ne, to tedy nechápu," zavrčel Severus.
Hermiona si povzdechla. Natáhla ruku a prsty pohladila jeho tvář.
"Nečekám, že to pochopíš hned, Severusi," řekla něžně.
"Máš na to spoustu času."
Severus se znovu zamračil.
"Jdu na chvíli ven, potřebuju trochu čerstvého vzduchu. Pokud se ke mně později připojíš, budu jen ráda."
Hermiona se otočila na podpatku a nechala za sebou rozčileného Severuse.

Zastavila se a zhluboka nasála vůni rozkvetlých květin. Zavřela oči a rozpažila ruce. Najednou si připadala lehká jako pírko. Jako by čekala, až zafouká vítr a odvane ji pryč.
"Hermiono," ozvalo se za ní.
Otevřela oči a nechala ruce klesnout zpátky podél těla. Pak se otočila.
"Narcisso," pousmála se.
"Koukám, že už tě madam Pomfreyová pustila," opětovala jí úsměv Narcissa.
Hermiona přikývla. Pohledem spočinula na růži, kterou Narcissa svírala v ruce.
Ta si jejího pohledu všimla a pronesla jedno jediné slovo: "Lucius."
Hermiona se nedobrovolně zachvěla.
"Vím, že ho nemáš ráda," poznamenala Narcissa.
"Já vlastně také ne," pokračovala.
"Tak proč-"
"Protože pak by nebyl žádný Draco," přerušila ji Narcissa.
"Některé věci se prostě stát musí."
Hermiona po jejích slovech oněměla.
"Slib mi," pokračovala Narcissa a Hermiona povytáhla obočí, "že mě za těch dvacet let, i když už budu sešlá věkem, přijdeš navštívit."
Hermiona se rozesmála.
"Budeš pořád nádherná," ujistila Narcissu s úsměvem.
Narcissa ji pevně objala.
"Nezklam mě," zašeptala a vydala se zpátky směrem k hradu.

Nezklam mě. Tahle dvě slova se jí pořád dokola ozývala v hlavě. Mlčky hleděla na bradavický hrad a přemýšlela, jak asi bude za dvacet let vypadat. Podařilo se jí vůbec něco změnit? Nezklamala profesorku McGonagallovou? Nezklamala své nejlepší přátele?

V dálce spatřila něčí postavu, která se k ní pomalu přibližovala. Slunce ji bránilo ve výhledu, a tak si zakryla rukou oči. Srdce ji poskočila, když v postavě rozpoznala svého přítele. Na tváři jí začal pohrávat úsměv.

Ne, nezklamala. Udělala vše, co bylo v jejích silách, aby změnila budoucnost. Vždyť její Severus je toho živým důkazem. Její Severus.

Měla pocit, že jí z ramen spadl těžký balvan. Byla připravená čelit všemu, co si na ni osud uchystá. Jak řekla Narcissa, některé věci se prostě stát musí. Zvedla ruku a zamávala mu. Náhle pocítila v žaludku zvláštní zašimrání, jako by z něj vylétlo na tisíce drobných motýlů. Zářivě se na něj usmála a on jí úsměv opětoval. A právě v ten okamžik ztratila půdu pod nohama a už podruhé během několika dní měla pocit, že se vznáší.

Hermiona zalapala po dechu a chytila se té nejbližší věci, co měla po ruce, aby neupadla. Chvíli trvalo, než se jí dech vrátil k normálu a přestala se jí motat hlava. Konečně to přešlo a ona se mohla narovnat. Ani se nepotřebovala rozhlédnout kolem sebe, moc dobře věděla, kde se nachází. Pracovna Minervy McGonagallové se od její poslední návštěvy vůbec nezměnila. Vyběhla z pracovny na chodbu a zaposlouchala se. Něco tu nehrálo. Chodba byla opuštěná, zdálo se, že tu není ani živáčka. Náhle se ozvala hlasitá rána a hrad se otřásl v základech. Hermiona se rozeběhla k nějbližšímu oknu a pohlédla ven. Při pohledu, který se jí naskytl, měla okamžitě pocit déjà vu. Venku zuřila válka.

Vytáhla z kapsy hábitu hůlku a rychle zamířila k bráně. Vyšla ven a náhle se ocitla tváří v tvář nějakému Smrtijedovi, který na ni okamžitě namířil hůlku a seslal na ni kletbu. Než stihla jakkoliv zareagovat, něčí silné paže ji strhly stranou.

"Ty si snad přeješ zemřít, Grangerová," ozvalo se jí u ucha.
"Draco," vyhrkla.
"To už jsme se dopracovali ke křestním jménům?" zašklebil se a poslal Smrtijeda dobře mířeným kouzlem k zemi.
Podal Hermioně ruku, ta ji přijala a vyškrábala se na nohy.
"Koukej taky něco dělat, kdo tě má pořád zachraňovat," pronesl otráveně Draco a sejmul dalšího Smrtijeda.
Na jeho poznámku Hermiona nijak nereagovala, měla najednou plné ruce práce. Stejně jako všichni ostatní. V jednu chvíli zahlédla Nevilla a Lenku, ale pak jí zase zmizeli z dohledu.

Cítila se k smrti vyčerpaná. Netušila, jak dlouho už bojuje, ale nehodlala se jen tak vzdát. Venku už se dávno setmělo a i přes mocná kouzla bylo čím dál těžší rozeznat nepřátele od přátel. Do hradu levitovaly desítky nosítek s nehybnými těly a Hermiona si zakázala přemýšlet nad tím, kolik jejích kamarádů je těžce zraněných. S Dracem společně přemohli dalších pár Smrtijedů. K jejím překvapení spolu tvořili výborný tým, jako by to už nějakou dobu trénovali. Najednou se v dálce ozvalo zaburácení a černou oblohu proťalo jasné světlo. Hermiona si nad tou září zakryla oči.

Všude kolem ní se ozýval křik. Ale nezněl zoufale, právě naopak. Smrtijedi se dali na ústup.
"Je po všem, Grangerová!" zvolal Draco a v náhlém návalu euforie ji objal.
Hermionu ale pořád svíral nepříjemný pocit. Otáčela se na místě a snažila se prohlédnout hlubokou tmou.
"Tak co je, Grangerová?" zeptal se Draco.
"Lucius," vyšlo jí z úst chraplavé zašeptání. "Nikde ho nevidím."
Draco povytáhl obočí a šlehl po ní pátravým pohledem.
"To bude asi tím, že je mrtvý," poznamenal suše.
Hermiona se na něj překvapeně podívala.
"Cože? Jak? Kdy?"
Draco se uchechtl.
"Ty. Dneska ráno."
Hermiona vytřeštila oči a Draco se rozesmál. Přistoupil k ní a poplácal ji po paži.
"Klídek, Grangerová," utrousil a zamířil do hradu.
"Jo a mimochodem," ohlédl se přes rameno, "máti tě zve na kafe."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Michelle Michelle | E-mail | Web | 3. září 2011 v 12:25 | Reagovat

Nádhera píšeš úžasné příběhy !!

2 denickovyblog denickovyblog | E-mail | Web | 16. března 2013 v 15:55 | Reagovat

Zabitý:"Klídek, Grangerová," utrousil a zamířil do hradu.
"Jo a mimochodem," ohlédl se přes rameno, "máti tě zve na kafe."
:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama